Decision detail

II.ÚS 1025/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.1025.08.1
Date: Oct 11, 2008
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1025/08 ze dne 10. 11. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze, V Celnici 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 1 Co 363/2007-377 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 č. j. 37 C 92/2000-373 a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2007 č. j. 37 C 92/2000-336, a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 č. j. 1 Co 67/2006-303 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006 č. j. 37 Co 92/2000-262, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22.

2008 a doplněna dne 30.

2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, zakotveného v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), a práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem, zakotveného v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, stěžovatel se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou ochrany osobnosti.

Poté, co byl Vrchním soudem v Praze, jako soudem odvolacím, rozsudkem ze dne 1.

2005 č. j.

1 Co 129/2004-212 potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.

2002 č. j.

37 C 92/2000-109, kterým byla jeho žaloba zamítnuta, podal stěžovatel dne 25.

2005 proti tomuto rozhodnutí dovolání.

Na výzvu soudu následně předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (doložené řadou příloh), požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.

2006 č. j.

37 Co 92/2000-262 rozhodl tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává a neustanovil mu k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30.

2006 č. j.

1 Co 67/2006-303 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci, kdy se stěžovatel domáhá osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta v souvislosti s podaným dovoláním, jsou pro posouzení této žádosti rozhodné pouze jeho celkové poměry, neboť v daném stádiu řízení se již nelze zabývat otázkou, zda nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Pokud stěžovatel namítá a dokládá, že již není jednatelem označených obchodních společností, je třeba uvést, že je to pouze a jedině důsledek jeho svobodného rozhodnutí a nedokládá, že se tak stalo z objektivních důvodů.

Stěžovatel neprokázal, že by nemohl vykonávat jinou výdělečnou činnost, popřípadě být zaměstnán (nedoložil ani, že je uveden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce).

Jako relevantní důvod pro nedosahování příjmů vlastní činností nelze proto považovat jen tvrzení stěžovatele, že "jako šéfredaktor Necenzurovaných novin, které vydaly seznamy 200.000 těch, kteří v této zemi něco znamenají, není schopen najít přiměřenou práci".

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.

2006 č. j.

37 C 92/2000-307 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku z dovolání.

Dne 29.

2006 podal stěžovatel u téhož soudu žádost o prominutí placení soudních poplatků.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.

2007 č. j.

37 C 92/2000-336 zastavil dovolací řízení a usnesením ze dne 13.

2007 č. j.

37 C 92/2000-373 dodatečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 21.

2008 č. j.

1 Co 363/2007-377 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

Odvolací soud pouze dodal, že nebylo třeba zabývat se dalším návrhem stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel v něm neuváděl žádné nové okolnosti odůvodňující opakovanou žádost, ale jen namítal, že předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků existovaly již v době původního rozhodování o ní.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o "Ústavním soudu").

Podle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ve vztahu k ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.

2006 č. j.

1 Co 67/2006-303 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.

2006 č. j.

37 Co 92/2000-262, je vzhledem k výše uvedenému evidentní, že stěžovatel svoji ústavní stížnost předložil dlouho po 60denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jak Ústavní soud zjistil, uvedená lhůta stanovená k podání ústavní stížnosti však nebyla splněna ani u zbývajících rozhodnutí napadených ústavní stížností.

Stěžovatel ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 30.

2008 uváděl, že mu bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.

2008 č. j.

1 Co 363/2007-377 doručeno dne 22.

2008.

Z doručenky založené ve spise Městského soudu v Praze sp. zn.

37 C 92/2000 (č. l.

377 druhá strana) však vyplývá, že tento údaj není zcela přesný.

Dle § 50c odst.

4, zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že není-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Zásilka obsahující předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze byla u doručujícího orgánu uložena dne 15.

2008.

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o zásilku, která se podle zákona doručuje do vlastních rukou (§ 45b odst.

1 o. s. ř.), počala od tohoto okamžiku běžet třídenní lhůta ve smyslu § 50c odst.

4 o. s. ř., přičemž jejímž uplynutím, tzn. dnem 18.

2008, bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.

2008 č. j.

1 Co 363/2007-377 považováno za doručené.

Počátek šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti bylo proto nutno odvozovat od data 18.

2008 a nikoliv od data 22.

2008, kdy si zmocněnkyně stěžovatele zásilku fyzicky převzala.

Z výše uvedeného vyplývá, že posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti proti předmětným rozhodnutím byl pátek 18.

2008.

Jestliže stěžovatel podal u Ústavního soudu ústavní stížnost prostřednictvím e-mailu až dne 22.

2008, učinil tak po uplynutí zákonné lhůty.

Ústavní soud již neprováděl ve vztahu k doručování usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.

2008 č. j.

1 Co 363/2007-377 další dokazování, neboť stěžovatel byl v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, který si musel při zachování náležité pečlivosti být vědom skutečnosti, že v případě stěžovatele přichází v úvahu nastoupení účinků fikce doručení a současně že proti rozhodnutí Ústavního soudu není opravný prostředek přípustný.

Rovněž je třeba podotknout, že v okamžiku, kdy stěžovatel usnesení převzal, měl za účelem podání ústavní stížnosti stále k dispozici 56 dnů, tzn. časový prostor byl zcela dostatečný.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2008 Stanislav Balík, v.r. soudce zpravodaj