Decision detail

IV.ÚS 283/07 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.283.07.1
Date: 23. 10. 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 283/07 ze dne 23. 10. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B. a J. O., zastoupených JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem Praha 7, Ortenovo nám. 16, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, č.j. 28 Co 166/2006-465, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Domnívají se, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení v soudním řízení zakotvené v čl.

37 odst.

3 Listiny a dále právo na soudní ochranu a právo na rovnoprávné postavení před soudem vyplývající z čl.

90 a čl.

96 Ústavy ČR.

Stěžovatelky ústavní stížností brojí proti výše citovanému rozsudku v rozsahu části výroku I., kterou byly změněny výroky XIV. a XV. rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II.

Jedná se o výroky, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že stěžovatelky (v postavení žalobkyň) byly zavázány k úhradě poloviny nákladů, které vznikly státu, a dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Stěžovatelky však mají za to, že by jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení a rovněž náklady státu by dle jejich názoru měli hradit žalovaní.

Stěžovatelky argumentují především tím, že soudní cestou muselo být podílové spoluvlastnictví mezi nimi a žalovanými zrušeno a vypořádáno "z viny žalovaných", kteří nebyli ochotni respektovat předchozí dohody uzavřené se stěžovatelkami (resp. jejich právním předchůdcem).

O nákladech řízení měl odvolací soud dle stěžovatelek rozhodovat s ohledem na tuto skutečnost a dále za použití pravidla úspěchu ve sporu, neboť návrhu stěžovatelek bylo ve věci samé soudem zcela vyhověno.

Stěžovatelky odkazují na judikaturu Ústavního soudu (jmenovitě např. rozhodnutí ve věci I.ÚS 401/96), která se týká rozhodování o nákladech řízení.

Zdůrazňují, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí každého soudního řízení a mělo by být jeho logickým ukončením.

Nelze opominout ani skutečnosti, které zavdaly příčinu k soudnímu řízení, které vyšly v řízení najevo a měly by založit podklad pro rozhodnutí nejen ve věci samé, ale i pro rozhodnutí o nákladech řízení.

Stěžovatelky mají za to, že výrok ústavní stížností napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemá oporu v předchozím řízení, ani v odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně ve věci samé.

Odvolací soud odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení odkazem na "judicium duplex", přičemž stěžovatelky zastávají názor, že ustanovení občanského soudního řádu upravující právo soudu rozhodnout bez vázanosti návrhy účastníků řízení nelze aplikovat na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Na závěr stěžovatelky dodávají, že oba soudy rozhodly ve věci zcela v souladu s jejich návrhem.

Proto mají za to, že zde nebyly překážky pro aplikaci ust. § 142 odst.

1 o.s.ř. a stěžovatelkám měla být přiznána náhrada nákladů soudního řízení.

Dle názoru stěžovatelek zde není prostor pro aplikaci § 150 o.s.ř.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.

Pouze rozhodnutí založená na naprosto extrémním vybočení z principů spravedlnosti jsou v oblasti rozhodování o nákladech řízení sto způsobit zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

Tak tomu v tomto případě není.

V posuzovaném případě se jednalo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Vypořádání proběhlo na bázi vzájemného plnění způsobem, který určil soud.

Nelze tedy říci, že některá strana měla úspěch v řízení, bylo-li výsledkem vzájemné plnění obou stran.

Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže o náhradě nákladů řízení rozhodl způsobem, který stěžovatelky ve své ústavní stížnosti napadají.

Jeho rozhodnutí bylo ústavně konformní a určitá nepatřičnost odkazu na judicium duplex nemůže sama o sobě založit zásah do roviny základních práv a svobod stěžovatelek.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelkám nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu