Decision detail

III.ÚS 488/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.488.06
Date: 31. 1. 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 488/06 ze dne 31. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. N., zastoupené JUDr. Miroslavem Novým, advokátem v Praze 2, Šumavská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2006, čj. 22 Cdo 1711/2005-109, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, čj. 11 Co 78/2004-75, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2003, čj. 11 C 51/2003-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 20.

2006 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení čl.

11 odst.

1 a 4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí, na jejímž základě se stěžovatelka domáhala určení svého vlastnického práva k pozemku p. č.

526/3, blíže specifikovanému ve výroku I. tohoto rozsudku.

K odvolání stěžovatelky pak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením ze dne 7.

2004) rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, avšak Nejvyšší soud je pro nepřípustnost podle § 243b odst.

5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností odmítl, když dospěl k závěru, že není naplněna ani podmínka jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na základě dohody o vydání věci ze dne 1.

1993, kterou byl vypořádán restituční nárok, nabyla její matka pozemek (p. č.

516/1) a na něm postavené budovy.

Poté tyto nemovitosti darovací smlouvou převedla na stěžovatelku.

Později bylo zjištěno, že část vydaných budov leží na sousedním pozemku (p. č.

516/2), který vydán nebyl.

Došlo k tomu tak, že původně předkové stěžovatelky vlastnili pozemek p. č.

516, ten byl v době nesvobody rozdělen na dva shora označené pozemky, avšak hranice těchto pozemků nerespektovala zastavení budovami, které tvořily jeden celek.

To stěžovatelka označuje za katastrální chybu a za právní vadu vydávaných nemovitostí, přičemž Fondu národního majetku (jako povinné osobě) vytýká pochybení při jejich vydávání.

Vzhledem k tomu, že vzniklý stav stěžovatelce působí praktické obtíže a je v rozporu s principem právní jistoty, domáhala se určení svého vlastnického práva k pozemku, jenž je zastavěn budovou v jejím vlastnictví (a který byl geometrickým plánem vyčleněn z pozemku p. č.

516/2 a označen p. č.

516/3).

Postup soudů, které jí nevyhověly, pokládá stěžovatelka za vadný a jejich rozhodnutí za zmatečná, což zdůvodňuje tím, že nebylo rozhodnuto o podstatě sporu, že nešlo o nalézání práva, ale o formální obhajobu "nepochopitelného a dobrým mravům se příčícího stavu", kdy stát majetek vyvlastnil a poté jej vydal s vadami.

Stěžovatelka v podstatě setrvává na svém názoru, který uplatnila již v řízení před obecnými soudy, tedy že v její věci jde o nápravu "právní vady", která vznikla v rámci restitučního řízení.

K porušení shora uvedených ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že soudy zvýhodnily stát jako vlastníka předmětného pozemku, že stěžovatelku jako vlastníka omezily bez opory v zákoně a bez náhrady a že došlo k nesprávnému výkladu hmotněprávních a procesněprávních předpisů.

Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst.

1, 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů.

Jak ale patrno z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, tyto se věcí řádně zabývaly, přičemž se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by jim unikla podstata sporu či že by se s jejími námitkami dostatečně nevypořádaly.

Naopak pečlivě a konzistentně zdůvodnily, proč její námitky pokládají za irelevantní, a toto vyplývá i z jejich závěru (zcela správného), že nelze vlastnictví předmětného pozemku ve prospěch stěžovatelky určit, jestliže stěžovatelce nesvědčí žádný právní titul.

Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neoznačuje, o jaké zákonné ustanovení, na jehož základě by její vlastnické právo mělo vzniknout, svůj požadavek opírá, tedy až na § 3 odst.

1 občanského zákoníku, ovšem i v tomto ohledu obecné soudy objasnily, proč postup podle tohoto ustanovení možný není.

Z těchto důvodů bylo nutno tvrzené porušení čl.

36 odst.

1 Listiny jako nedůvodné odmítnout.

Pokud se stěžovatelka dovolává čl.

11 Listiny, činí tak rovněž nedůvodně, neboť tohoto ustanovení se lze - s eventuálním úspěchem - dovolávat v případě, že by šlo o vlastnické právo již založené (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1.

1994, sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

1, č.

5).

Stěžovatelka tuto skutečnost netvrdí, a naopak se domáhá toho, aby její vlastnické právo bylo ve své podstatě rozhodnutím soudu konstituováno.

Jde-li o tvrzené omezení vlastnického práva stěžovatelky, toto nevzniká napadenými soudními rozhodnutími, ale plyne z vlastnického práva jiného (zde státu) k pozemku, na kterém se část budovy ve vlastnictví stěžovatelky nachází.

S ohledem na to byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007