Decision detail

III.ÚS 341/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.341.06
Date: 28. 2. 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 341/06 ze dne 28. 2. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Bendova 8, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2005 č. j. 1 Co 223/2005-35, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 14.

2006 napadá stěžovatel v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

2005 č. j.

37 C 20/2005-28 o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

Stěžovatel spatřuje v napadeném rozhodnutí porušení svého ústavního práva zaručeného v čl.

36 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "na náhradu škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem".

Porušení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spatřuje stěžovatel zejména v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací žalobu stěžovatele posoudily po právní stránce jinak než stěžovatel, aniž by ho soud prvního stupně vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a ve smyslu ustanovení § 118a odst.

2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ho poučil, " o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky neuposlechnutí této výzvy".

Takového poučení se mu podle názoru stěžovatele mělo dostat od soudu prvního stupně ještě před tím, než "bylo rozhodnuto o zaplacení soudního poplatku", neboť, i když soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce jinak, než byl právní názor stěžovatele, tato skutečnost ještě neodůvodnila vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek.

V další části odůvodnění návrhu stěžovatel opakovaně tvrdí, že po právní stránce věc nemohla být posouzena jinak, než jak to učinil stěžovatel, a proto hodnotí napadené usnesení odvolacího soudu i jako porušující čl.

36 odst.

1 Listiny.

Jak se zjišťuje z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.

12.

2005 č. j.

1 Co 223/2005-35, tento soud v právní věci stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce) proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí o zaplacení 50 000,- Kč, rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

2005 č. j.

37 C 20/2005-28 tak, že usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, neboť soud prvního stupně důvodně zastavil řízení podle ustanovení § 9 odst.

1 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), jímž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 50 000,- Kč z důvodu psychické újmy, protože stěžovatel i přes výzvu soudu prvního stupně soudní poplatek nezaplatil.

Z žaloby stěžovatele, kterou posoudil podle jejího obsahu, zjistil odvolací soud, že stěžovatel se domáhá náhrady škody v celkové výši 130 000,- Kč s příslušenstvím z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu žalované, přičemž výši škody specifikuje jednak částkou 80 000,- Kč, která mu měla vzniknout pro znemožnění řádného užívání a nakládání s pozemky a dále částkou 50 000,- Kč za psychickou újmu, která se u stěžovatele projevuje mimo jiné ztrátou psychické vyrovnanosti, ztrátou důvěry v právní jistoty a ztrátou pocitu osobní bezpečnosti.

Tyto nároky odůvodňuje stěžovatel odkazem na příslušná ustanovení zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu, že stěžovatelem uplatněný nárok vyplývá z ochrany osobnosti (podle ustanovení § 11 až § 16 občanského zákoníku), neboť nelze směšovat nárok na náhradu škody s nárokem na náhradu nemateriální újmy v penězích.

Po zvážení námitek stěžovatele i okolností uvedené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a vykonává tuto svoji pravomoc mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jinak řečeno se tedy Ústavní soud nezabývá tvrzenou věcnou nesprávností napadeného rozhodnutí, ale zkoumá, zda v průběhu pravomocně skončeného řízení před obecnými soudy, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1 Listiny) a práva na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (čl.

36 odst.

3 Listiny).

Posledně uvedená práva je však možné uplatňovat pouze za podmínek a dalších skutečností, které jsou upraveny příslušným zákonem (čl.

36 odst.

4 Listiny).

Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že je zajisté právem stěžovatele zvolit si procesní prostředek pro uplatnění svého tvrzeného nároku a jeho formu, která, podle jeho přesvědčení, nejlépe odpovídá dosažení zamýšleného cílu v konkrétním soudním řízení.

To však neznamená, že právní názor stěžovatele o charakteru jím uplatněných nároků musí být správný.

Ostatně právě tato skutečnost byla předmětem dalšího zkoumání odvolacího soudu, což stěžovateli umožnilo prokázat správnost svých úvah o osvobození od soudních poplatků a zaručilo tak stěžovateli právo zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, jehož údajné porušení stěžovatel namítá.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by výzva k zaplacení příslušného soudního poplatku nebyla řádně doručena, případně, že by předmětný soudní poplatek zaplatil, či že by žádal o osvobození od soudního poplatku, takže je nepochybné, že soudu prvního stupně za této procesní situace nezbývalo, než postupovat ve smyslu ustanovení § 9 odst.

1 věta za středníkem zákona o soudních poplatcích a řízení zastavit, neboť důsledkem nesplnění poplatkové povinnosti v příslušné výši a lhůtě je vydání usnesení o zastavení řízení.

Odvolací soud v rámci odvolacího řízení posuzoval skutečnost, zda byl soudní poplatek stanoven v souladu se zákonem a současně zkoumal důvodnost námitek stěžovatele vztahujících se k údajnému osvobození od soudních poplatků [§ 11 odst.

1 písm. g) zákona o soudních poplatcích], přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč na žalobu stěžovatele namítané osvobození od soudních poplatků nedopadá.

Nevznikl proto důvod vyzývat stěžovatele k odstranění vad žaloby či k jejímu doplnění (§ 43 o. s. ř.).

V této souvislosti je třeba připomenout, že poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. nepřicházela v dané věci v úvahu, neboť citované ustanovení upravuje poučovací povinnost při jednání soudu (v jeho průběhu), nikoli ve fázi přípravy jednání (ve smyslu ustanovení § 114 o. s. ř.).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu