Decision detail

III.ÚS 171/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.171.06
Date: 25. 1. 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 171/06 ze dne 25. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing. D. Č., b/ J. Č., a c/ S. P., zastoupených JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2005, č.j. 7 Cmo 402/2004-140 a č.j. 7 Cmo 403/2004-144, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2004, č.j. 30 Cm 177/2003-127 a č.j. 30 Cm 177/2003-128, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelé namítají, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Krajský soud v Ostravě dne 23.

2005 napadeným usnesením č.j.

30 Cm 177/2003-127 stěžovatelům a/ a b/ přiznal osvobození od soudního poplatku z odvolání toliko ze tří čtvrtin a usnesením č.j.

30 Cm 177/2003-128 stěžovateli c/ osvobození od soudního poplatku nepřiznal vůbec.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci dne 20.

10.

2005 usnesením č.j.

7 Cmo 402/2004-140, respektive č.j.

7 Cmo 403/2004-144, obě uvedená usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že stěžovatelé obecným soudům předložili dostatek podkladů, aby dosáhli plného osvobození od soudních poplatků; soudy však podcenily jimi tvrzená majetková omezení, jejich majetkové poměry vyhodnotily příznivěji, a vůči nim restriktivně pak vyložily a aplikovaly rozhodné ustanovení § 138 odst.

1 o.s.ř.

Stěžovatelé mají současně za to, že jim (případná) poplatková povinnost měla být uložena dle § 2 odst.

8 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), společně a nerozdílně, poněvadž jsou dle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.

2003, č.j.

30 Sm 245/2003-14, solidárně zavázanými avalisty.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst.

2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.

Východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl.

36 odst.

1 Listiny.

Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle § 138 odst.

1 o.s.ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen v situaci, když by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.

Výklad a aplikaci ustanovení § 138 odst.

1 o.s.ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci.

Ústavní stížností stěžovatelé toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovali, resp. mohli adresovat, již dříve (zejména v odvolání).

Nepřípustně očekávají, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami vznesenými stěžovateli co do jejich osobních, majetkových a příjmových poměrů.

Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace § 138 odst.

1 o.s.ř.

Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici; své závěry oba soudy též uspokojivě odůvodnily.

Je přiléhavé připomenout, že k otázce důvodnosti nároků na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

Zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 ).

Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn.

ÚS 13/98 ,

II. ÚS 13/98

IV. ÚS 13/98

) nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03 ). O takovou "interpretaci" nejde ani ve vztahu k námitce stěžovatelů, že jim měla být poplatková povinnost uložena společně a nerozdílně. K tomu, aby se uplatnilo ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, museli by navrhovatelé být nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o.s.ř. V daném případě, jak dovodily obecné soudy, jsou však stěžovatelé společníky samostatnými, neboť peněžní povinnosti, jíž v odvolacím řízení oponují, jim byla uložena ku splnění rukou společnou a nerozdílnou. Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu