Decision detail

III.ÚS 105/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.105.06
Date: 19. 1. 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 105/06 ze dne 19. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. F. D., zastoupeného JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2005, č.j. 31 To 398/2005-64, a usnesení Okresního soudu v České Lípě, ze dne 23. 9. 2005, č.j. 4T 188/2003-57, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

3 odst.

3 a čl.

26 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

K porušení těchto práv mělo dojít tím, že stížnostní soud zamítl stížnost směřující proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele "na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu ... v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn.

4T 188/2003".

Z ústavní stížnosti a obou napadených rozhodnutí se podává, že se tak stalo proto, že tento nárok byl uplatněn po uplynutí jednoroční prekluzívní lhůty stanovené v § 151 odst.

2 tr. řádu, jež počíná od okamžiku, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila.

Rozsudek ve věci sp. zn.

4T 188/2003 byl v přítomnosti stěžovatele (obhájce) vyhlášen dne 4.

2003, a téhož dne ve výrocích o vině a trestu nabyl právní moci, neboť obviněný i státní zástupce se vzdali práva odvolání ( "celková právní moc" pak nastala 23.

2003).

Stěžovatel však návrh podle § 151 odst.

2 tr. řádu podal až 15.

2005.

Ve stížnosti proti citovanému usnesení okresního soudu stěžovatel uvedl, že mu nebylo umožněno "ověřit a posoudit celkový rozsah prováděných úkonů" z trestního spisu (4T 188/2003), neboť tento nebyl delší dobu k dispozici; nabytí právní moci mu "nebylo avizováno" a o skončení věci se dozvěděl teprve koncem září 2004 z telefonického rozhovoru s pracovnicí okresního soudu.

Závěrečná faktura s vyčíslením odměny a celkových nákladů obhajoby pak mohla být zpracována teprve v září 2005, s ohledem na nepřítomnost účetní jeho advokátní kanceláře.

V ústavní stížnosti stěžovatel dodal, že "praxe zjišťování právní moci rozsudků v trestních věcech je dlouhodobou záležitostí, kdy advokát nemá žádnou možnost toto ovlivnit".

V ustanovení § 151 odst.

2 tr. řádu zakotvenou jednoroční lhůtu považuje za "anomálii prekluzívních lhůt v platném zákonodárství", jelikož prý běžnou je subjektivní lhůta dvouletá.

Stěžovatel dále namítl, že podle závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č.

265/2001 Sb., kterým se mění trestní řád, trestní zákon, a některé další zákony (dále jen "zákona č.

265/2001 Sb."), "řízení, v nichž byla podána obžaloba před účinností toho zákona se posoudí podle dosud platných předpisů a to mimo řízení, kde byla věc vrácena pravomocně státnímu zástupci k došetření".

V dotčené trestní věci byla obžaloba podána již dne 27.

1999, tedy před účinností uvedené novely, a věc k došetření vrácena nebyla; jeho nárok měl být proto posouzen podle dřívější právní úpravy, která jednoletou prekluzívní lhůtu neznala.

Soud tím, že citovaná "přechodná a závěrečná ustanovení" nerespektoval, se podle stěžovatelova názoru dostal do rozporu s Listinou, konkrétně s jejími výše uvedenými články.

S uvedenými závěry se ztotožnit nelze.

Čl.

II, První části, Závěrečná a přechodná ustanovení k části první, bod 1., jehož se stěžovatel dovolává, zní : "Příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření".

Z této citace je zřejmé, že nikoliv řízení jako takové, ale pouze "příslušnost k řízení" se posoudí podle právní úpravy platné před účinností zákona č.

265/2001 Sb.; nároky na odměnu a náhradu hotových výdajů zde (v přechodných ustanovení) upraveny nejsou.

Ústavní soud se k uvedené otázce ve své judikatuře (viz např. nález sp. zn.

II.

ÚS 37/04 ) již vyslovil, když označil výklad, podle kterého "prekluzívní lhůta stanovená novou právní úpravou k uplatnění nároku vzniklého za účinnosti předchozí právní úpravy začala běžet dnem nabytí účinností novely provedené zákonem č.

265/2001 Sb." za ústavně nekonformní, neboť vede k porušení čl.

1 odst.

1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl.

1 odst.

1 Ústavy České republiky.

V případě stěžovatele však nejde o interpretaci novely trestního řádu ve smyslu její nepravé zpětné účinnosti, neboť jeho nárok podle ustanovení § 151 odst.

2 tr. řádu nemohl vzniknout dříve, než nabytím právní moci rozsudku ve věci sp. zn.

4 T 188/2003, tj. dne 23.

2003, a tím již za účinnosti § 151 odst.

2 tr. řádu, ve znění zákona č.

265/2001 Sb. (viz též kupříkladu usnesení sp. zn.

II.

ÚS 223/04 ).

Stěžovatelovy úvahy o "anomálii" jednoleté subjektivní lhůty (oproti jinak zavedeným lhůtám dvouletým) jsou ve sledovaných souvislostech bezcenné, neboť ústavnost aplikovaného ustanovení zpochybněna nebyla.

Co se týče stěžovatelova tvrzení ohledně nemožnosti dozvědět se o nabytí právní moci rozsudku (o skončení obhajoby) je namístě uvést, že smyslem novely (zakotvením prekluzívní doby k uplatnění nároku) bylo právě - oproti předchozí právní úpravě - zamezit časově neomezené možnosti uplatňování nároků na odměnu a náhrady vykonané obhajoby (srov. důvodovou zprávu k zákonu č.

265/2001 Sb.).

Tomuto účelu koresponduje, aby počátek subjektivní lhůty (srov. "ode dne, kdy se obhájce dozvěděl") byl pojat jakožto den, kdy - při zachování odpovědného postupu - se o tom, že povinnost obhajovat skončila, obhájce dovědět mohl a měl (srov. též sp. zn.

II.

ÚS 224/05 ).

Sluší se připomenout, že co do uplatnění předmětného nároku a primárně tedy (subjektivního) zjištění okamžiku, kdy povinnost obhajovat skončila, stěžovatele stíhá povinnost převzít plnou odpovědnost za hájení svých práv (vigilantibus leges sunt scriptae).

Již okolnost, že rozsudek ve věci, s níž je spojen posuzovaný nárok, nabyl v přítomnosti stěžovatele právní moci v rozhodných výrocích o vině a trestu již 4.

2003, implikovala reálný úsudek, že "povinnost obhajovat skončila", resp. že v odhadnutelné době skončí (resp. na základě jakých procesně předvídatelných skutečností).

Uplatnění nároku až po cca dvou letech poté se tudíž jeví i podle Ústavního soudu za zjevně vybočující ze zákonem stanovené prekluzívní doby.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Z předchozího je přiléhavé učinit závěr, že tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou.

O excesivní vybočení ze sdílených judikatorních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zjevně nejde.

Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2007 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu