Decision detail

II.ÚS 707/05 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.707.05.1
Date: Jul 6, 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 707/05 ze dne 7. 6. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti NOVOTISK Olomouc spol. s r.o., sídlem Olomouc, Šlechtitelů 636/6, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, P.O.Box 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 ve věci sp. zn. 30 Co 400/2005 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 8. 2005 ve věci sp. zn. 11 C 5/2004,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR, přičemž mělo být zasaženo právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13.

2005 bylo v právní věci stěžovatelky rozhodnuto meritorně v její prospěch a druhé straně sporu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení.

Obvodní soud však stanovenou částku náhrady nákladů řízení nezvýšil o 19% DPH, přestože osvědčení o registraci plátce DPH měl soud k dispozici.

Stěžovatelka proto podala návrh na vydání doplňujícího usnesení ve smyslu § 166 občanského soudního řádu; tento návrh obvodní soud napadeným usnesením zamítl.

Rozhodnutí obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, Městský soud v Praze rubrikovaným usnesením napadené usnesení obvodního soudu potvrdil.

Obvodní soud rubrikovaným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího usnesení, neboť nebyly splněny podmínky dle § 166 občanského soudního řádu.

V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, že se stěžovatelka mohla domáhat doplnění chybějící části výroku o náhradě nákladů řízení pouze odvoláním.

Na základě odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud tak, že napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, neboť taktéž neshledal podmínky pro aplikaci § 166 občanského soudního řádu.

Městskému soudu stěžovatelka zvláště vytýká, že odmítl posoudit její podání jako odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 41 odst.

2 občanského soudního řádu, a místo toho k části podání odvolávající se přímo vůči výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na § 41a odst.

2 občanského soudního řádu vůbec nepřihlížel.

Podle tvrzení stěžovatelky však takový postup městského soudu byl zjevně nesprávný, neboť nekoncipovala tento procesní úkon jako podmíněný; soudu bylo pouze dáno na výběr, zda vydá doplňující usnesení, nebo zda (v případě, že neshledá podmínky pro vydání doplňujícího usnesení) bude podání posuzovat jako odvolání.

Stěžovatelka nadto připomíná, že v otázce možnosti aplikace § 166 občanského soudního řádu v případě neúplného výroku o náhradě nákladů řízení nemají zcela jasno ani obecné soudy, neboť jejich rozhodovací praxe není v této otázce jednotná.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti opakovaně zabýval.

Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn.

ÚS 653/03 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

33, nález č.

69, s.

189 a násl).

Na straně druhé ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, respektive její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.

Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 Listiny (srov. např. usnesení ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 303/02 , in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

27, usnesení č.

25, s.

307 a násl.).

Podstatou ústavní stížnosti však není pouze polemika stěžovatelky s určenou výší nákladů řízení; stěžovatelka napadá rovněž procesní pochybení obecných soudů v souvislosti s návrhem na vydání doplňujícího usnesení dle § 166 občanského soudního řádu.

Stěžovatelka zpochybňuje rozhodnutí obvodního soudu, že doplňující usnesení ve výroku o náhradě nákladů řízení je možno vydat pouze v případě, že tento výrok v původním rozhodnutí zcela chybí a aplikace § 166 občanského soudního řádu za situace, kdy je takový výrok toliko neúplný, nepřichází v úvahu.

Stěžovatelka nejenže nesouhlasí s takovou interpretací uvedeného ustanovení, navíc tvrdí, že výklad § 166 občanského soudního řádu není v rozhodovací praxi obecných soudů jednotný.

Ústavní soud ve vztahu k této skupině výtek připomíná, že interpretace jednoduchého (podústavního) práva se nachází v působnosti obecných soudů a Ústavní soud není nadán pravomocí do této obecným soudům svěřené sféry ingerovat, pokud není v důsledku chybné rozhodovací činnosti obecných soudů zasaženo některé ústavně chráněné právo stěžovatelky.

V předmětné věci interpretoval obvodní soud § 166 občanského soudního řádu způsobem, který podle názoru Ústavního soudu neodporuje zavedeným výkladovým pravidlům, a Ústavní soud proto nevidí důvod, proč s takto provedenou interpretací polemizovat.

Argument stěžovatelky vztahující se k nejednotnosti rozhodovací praxe není pro posuzovaní opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní, neboť Ústavní soud nemá plnit roli sjednocovatele judikatury, jelikož tuto funkci má vykonávat jiný orgán soudní moci, a to Nejvyšší soud ČR.

Pouze na okraj je možno dodat, že stěžovatelkou doložený příklad odlišného přístupu k interpretaci § 166 nemůže obstát, neboť v tomto případě bylo vydáno opravné usnesení v důsledku předchozí písařské chyby dle § 164 občanského soudního řádu, zatímco v případě stěžovatelky mělo být doplněno usnesení o chybějící část výroku o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatelkou uváděné případy odlišné rozhodovací praxe obecných soudů proto nejsou ani toliko vzdáleně srovnatelné a veškeré námitky stěžovatelky směřující ke zpochybnění správnosti rozhodnutí obvodního soudu nevydat doplňující usnesení nejsou případné.

Ústavní soud může dát stěžovatelce za pravdu pouze potud, že postup obecných soudů, kterým odmítly s poukazem na § 41a odst.

2 občanského soudního řádu posuzovat její podání alternativně jako odvolání proti výroku o nákladech řízení, lze považovat za postup neodpovídající § 41 odst.

2 občanského soudního řádu.

V důsledku přílišného formalismu (v podobě extenzivního výkladu § 41a odst.

2 občanského soudního řádu) obecných soudů však nemohlo být dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci kvalifikovaně zasaženo žádné ústavně chráněné právo stěžovatelky.

Ústavní soud připomíná výše uvedenou zásadu, že právo na spravedlivý proces v rámci otázky náhrady nákladů řízení nepodléhá srovnatelné míře ochrany jako v případě rozhodnutí ve věci samé.

Vzhledem k výši náhrady, o kterou se stěžovatelka cítí být zkrácena (sporná částka činí 1 168,50 Kč), jeví se celá věc bagatelní, přičemž již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí návrh zjevně neopodstatněným (srov. např. usnesení Ústavního soud ve věci sp. zn.

III.

ÚS 405/04 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

34, usnesení č.

43, s.

421 a násl.).

Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu