Decision detail

II.ÚS 672/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.672.06
Date: Jul 3, 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 672/06 ze dne 7. 3. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JUDr. Ivany Santariusové, vyrovnací správkyně dlužníka ROMO, a. s., se sídlem Zvonařka 408/16, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou, se sídlem Sokolská tř. 49, 710 00 Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2006, č. j. 2 Ko 71/2006-1381, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. července 2006, č. j.

2 Ko 71/2006-1381, změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2006, č. j.

35 Kv 1/2001-1370, tak, že odměnu vyrovnací správkyně (stěžovatelky) určil celkem částkou 1.477.980 Kč (1.242.000 Kč a 19% DPH ve výši 235.980 Kč).

Při určení odměny aplikoval § 8a vyhlášky ministerstva spravedlnosti č.

476/1991 Sb., neboť v dané věci bylo zamítnuto potvrzení vyrovnání, a proto nebylo možné odměnu stanovit podle § 7a této vyhlášky.

Jediným kritériem při určení odměny byl tedy rozsah činnosti vyrovnací správkyně.

Odvolací soud vyšel z toho, že činnost vyrovnacího správce je nejbližší činnosti řídícího pracovníka ve společnosti srovnatelné svou velikostí, předmětem činnosti i umístěním v regionu.

Z tohoto hlediska ohodnotil hodinu práce vyrovnací správkyně částkou 500 Kč.

Odměnu vyrovnací správkyně tedy tvořil součet odměny stanovené podle § 7 odst.

4 vyhlášky č.

476/1991 Sb. ve výši 235.000 Kč (odměna za každého věřitele ve vyrovnávacím řízení ve výši 500 Kč) a odměny stanovené na základě § 8a vyhlášky č.

476/1991 Sb. podle počtu odpracovaných hodin (2014 hodin) ohodnocených částkou 500 Kč za hodinu ve výši 1.007.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

4 odst.

4, čl.

9 odst.

2 písm. d), čl.

11 odst.

1, čl.

28 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vrchní soud v Olomouci dále dle názoru stěžovatelky nerespektoval ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl.

1 odst.

1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který chrání i legitimní očekávání, které jsou součástí ochrany majetkových práv.

Stěžovatelka především zpochybnila způsob výpočtu odměny, kterou provedl Krajský soud v Ostravě zčásti podle advokátního tarifu, tak i odvolací soud, který vyšel ze srovnání činnosti vyrovnací správkyně s činností řídícího pracovníka.

Uvedeným postupem byla porušena zásada stejné odměny vyrovnacích správců za provedení stejné činnosti v rámci vyrovnání.

Z žádného ustanovení zákona ani vyhlášky nevyplývá, že by vyrovnací správce měl být hodnocen podle počtu odpracovaných hodin.

Při stanovení způsobu a výše odměny neměl soud postupovat pouze podle § 8a vyhlášky č.

476/1991 Sb., ale měl jej aplikovat i s ohledem zejména na § 7a této vyhlášky.

Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je třeba upřednostnit ten, který je nejvíce v souladu s ústavním pořádkem.

Vrchní soud v Olomouci tak neučinil a tím porušil čl.

4 odst.

4 Listiny.

Soud měl zkoumat věcný rozsah provedené činnosti stěžovatelky v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, tzn. měl zkoumat, zda stěžovatelka provedla veškeré činnosti ve vyrovnávacím řízení uložené jí zákonem.

V návaznosti na takto zjištěný rozsah činnosti jí pak měla být určena odměna.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za stojící v rozporu s čl.

9 odst.

2 písm. d) Listiny, neboť je narušen princip proporcionality způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně podotýká i stěžovatelka, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp.

Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady ústavně zaručených práv a svobod, avšak z obsahu ústavní stížnosti lze vysledovat především polemiku se způsobem a výší vypočítané odměny vyrovnací správkyně soudem.

Stěžovatelka tak v podstatě zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu.

Jak již bylo naznačeno výše, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní ani skutkové závěry obecných soudů.

Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Z pohledu ústavněprávního nemá Ústavní soud proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci žádné výhrady.

V dané věci bylo zamítnuto potvrzení vyrovnání.

S ohledem na § 66 odst.

1 písm. b) zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, soudu nezbylo než zastavit vyrovnací řízení a při způsobu určování odměny postupovat podle § 8a vyhlášky č.

476/1991 Sb.

Jestliže uvedené ustanovení způsobu výše odměny odvozuje od rozsahu činnosti správce, nelze proti způsobu výpočtu, jaký zvolil odvolací soud, nic namítat.

Soud vycházel při stanovení odměny z vyúčtování předloženém vyrovnací správkyní, přičemž vzal do úvahy rozsah a délku vyrovnacího řízení a přihlédl i k tomu, že v době vyrovnacího řízení byla stěžovatelka nadále činná jako advokátka a působila v několika dalších konkursních řízeních jako správkyně konkursní podstaty.

Ústavní soud tedy konstatuje, že odvolací soud rozhodl v souladu s procesními předpisy, způsob výpočtu a výši odměny řádně a podrobně odůvodnil a jeho závěry jsou naprosto logické.

Nelze tak hovořit o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Námitka, že Krajský soud v Ostravě vyšel při výpočtu odměny zčásti z advokátního tarifu, nemá žádnou relevanci, neboť takový způsob výpočtu odvolací soud právě odmítl a nahradil jej referenčním kritériem činnosti řídícího pracovníka.

Rovněž tak není na místě argumentace porušením čl.

9 odst.

2 písm. d) Listiny.

Uvedené ustanovení představuje výjimku ze zákazu nucených pracích a na danou věc v žádném případě nedopadá.

Obdobně nelze v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spatřovat porušení čl.

28 Listiny.

Vyrovnací správkyně nemá postavení zaměstnance.

Konečně nebylo porušeno ani legitimní očekávání stěžovatelky na odměnu za vykonanou činnost.

Stěžovatelka odměnu obdržela a výše této odměny byla stanovena přiměřeně.

Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2007 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu