Decision detail

II.ÚS 447/06 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.447.06.1
Date: Jun 6, 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 447/06 ze dne 6. 6. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. K. S., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. 6 To 476/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 3 T 49/2002, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. července 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn.

3 T 49/2002, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst.

1 a 2 písm. e) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn.

6 To 476/2004, kterým byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst.

1 a 2 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl.

1 a čl.

90 Ústavy České republiky, čl.

2 odst.

2, čl.

4, čl.

8 odst.

1 a 2, a čl.

36 Listiny základních práv a svobod, a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti.

Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.

Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah.

Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje.

Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

U Ústavního soudu se tedy lze domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci.

Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy.

Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

Současně z principu subsidiarity vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v § 72 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je tedy nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě v důsledku volby procesního postupu ze strany toho, o jehož právo jde, podané dovolání.

V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně.

Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen.

Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná.

Ústavní soud zjistil, že ačkoliv se o tom stěžovatel vůbec nezmínil, podal souběžně s ústavní stížností i obsahově obdobně pojaté dovolání (doručené soudu prvého stupně dne 21. července 2006), a podnět ke stížnosti pro porušení zákona.

Zejména v důsledku toho nebyl doposud Ústavnímu soudu doručen spis soudu prvého stupně, který byl vyžádán již dopisem ze dne 24. července 2006.

A přestože dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2007, sp. zn.

11 Tdo 1295/2006, a to zčásti protože bylo podáno z jiných než zákonných důvodů a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, neučinil stěžovatel v tomto směru v řízení o posuzované ústavní stížnosti žádný procesní návrh.

Nejenže byla tedy ústavní stížnost podána souběžně s dovoláním, ale v současné době již ani nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovateli poskytoval, a který stěžovatel využil.

Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2007 JUDr.

Jiří Nykodým, v. r. soudce Ústavního soudu