Decision detail

II.ÚS 409/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.409.06
Date: 31. 1. 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 409/06 ze dne 31. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele F. R., zastoupeného JUDr. Lubomírem Karlínem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Masarykovo nám. 30, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 12. 2004, čj. 4 C 61/2002-364, rozsudku Krajského osudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 14. 4. 2005, čj. 15 Co 101/2005-417, a výroku sub I usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 2. 6. 2006, čj. 22 Cdo 2811/2005-468, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, a Nejvyššího soudu, a to s odkazem na údajné porušení čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn.

4 C 61/2002, z něhož zjistil následující: Okresní soud v Pelhřimově ze dne 21.

12.

2004 rozsudkem ze dne 4 C 61/2002-364, zrušil na základě žaloby P.

R. a Š.

R., oby bytem v Humpolci, Na Rybníčku 1313, podílové spoluvlastnictví těchto žalobců a stěžovatele (žalovaného) k objektu bydlení čp.

41 na st. p. č.

41, st. p. č.

41, p. p. č.

180/10 a p.p.č.

180/18 v kat. území Rozkoš u Humpolce, zapsaný na LV 168, u kat. úřadu pro Vysočinu, pracoviště Pelhřimov.

Z odůvodnění rozsudku mimo jiné plyne, že uvedený objekt měli žalobci a stěžovatel v podílovém spoluvlastnictví.

Soud rozhodoval dle § 142 o.z. za situace, kdy společné užívání nemovitosti nebylo možné.

Vzhledem k tomu, že šlo o nemovitost reálně dělitelnou, rozhodl tak, že do výlučného spoluvlastnictví stěžovatele připadají nemovitosti uvedené ve výroku II tohoto rozhodnutí a do podílového spoluvlastnictví žalobců, na němž se každý podílejí id.

1/2, pak nemovitosti vymezené ve výroku III rozhodnutí.

Výrokem sub IV pak soud zřídil věcné břemeno vedení vodovodu a kanalizace, blíže specifikované v uvedeném výroku.

Konečně pak rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolání stěžovatele neshledal důvodným.

Skutkové i právní závěry soudu prvého stupně měl za správné.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2.

2006, čj.

22 Cdo 2811/2005-468, odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti.

Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Soudy dle jeho názoru ignorovaly jeho tvrzení o nedůvodnosti žaloby a neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědkyně M.

Ž., který měl sloužit " k objasnění dalších skutečností, jež mohly mít vliv na příznivější rozhodnutí v jeho prospěch", a ve svých rozhodnutích ani neodůvodnily tento svůj postup.

Stěžovatel v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Stěžovatel shledává zásadním pochybením obecných soudů, že neprovedly důkaz výslechem M.

Ž., resp. že tento svůj postup řádně neodůvodnily.

Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že uvedená svědkyně byla v řízení před soudem prvého stupně vyslechnuta v části řízení, předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 14.

10.

2003, čj.

15 Co 550/2003-274.

V následující části řízení před soudem prvého stupně zástupce stěžovatele k dotazu soudu při jednání dne 11.

11.

2004 konstatoval, že žádá 14denní lhůtu pro poradu s klientem s tím, že poté sdělí, zda má návrhy na dokazování.

Poté v přípisu ze dne 2.

12.

2004 uvedl, že po projednání s klientem nemá žádné důkazní návrhy.

Stěžovatel sice v mezičase v jednom ze svých přípisů soudu takový požadavek zmínil, u následujícího jednání dne 21.

12.

2004, u něhož byl přítomen jak stěžovatel, tak i jeho právní zástupce, takový návrh již nezazněl a účastníci konstatovali, že nečiní návrh na doplnění dokazování.

Výtka ve smyslu neprovedení navržených důkazů nebyla ani předmětem odvolání stěžovatele.

V odvolacím řízení sama M.

Ž. dopisem navrhla svůj výslech "ohledně jejího zhoršeného zdravotního stavu", zřejmě v důsledku situace, řešené v projednávaném případě.

Při jednání před odvolacím soudem dne 24.

2005 byli účastníci s tímto přípisem seznámeni.

Právní zástupce stěžovatele i poté uvedl, že žádné důkazní návrhy nemá.

Dle § 120 odst.

1 věta prvá o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.

Ústavní soud vzal v úvahu shora uvedená zjištění, včetně skutečnosti, že stěžovatel byl v řízení zastoupen právním zástupcem, a dospěl k závěru, že stěžovatel výslech uvedené svědkyně v řízení ani nenavrhl.

Pokud takový zájem stěžovatel měl, bylo na jeho právním zástupci (resp. i na něm samém), aby na něj i při jednání před soudem upozornil a trval na něm.

Nebyl-li takový návrh ani podán, pak přirozeně není namístě ani argument, že rozhodnutí obecných soudů postrádalo náležité odůvodnění ve smyslu § 157 odst.

2 o.s.ř.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení.

Ustanovení, garantující toto právo, nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu.

Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007 Dagmar Lastovecká, v.r. předsedkyně senátu