Decision detail

II.ÚS 400/07

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.400.07
Date: Aug 3, 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 400/07 ze dne 8. 3. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti A. Ž., právně zastoupeného JUDr. Petrou Čápkovou, advokátkou se sídlem tř. Čs. armády 300, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. 7 C 109/2006, spojené s návrhem na zrušení § 29 odst. 1, 2, písm. a) a § 30 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, takto: Ústavní stížnost i návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jičíně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice- Vězeňské službě ČR na zaplacení částky 860 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu části pracovní odměny za práci, k níž byl přidělen vězeňskou službou.

Stěžovatel tomuto rozsudku vytýká, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl.

28 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 29 odst.

1, 2, písm. a) a § 30 zákona č.

169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, přičemž tvrdí, že právě aplikací těchto ustanovení nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává, jako zvláštní kategorii návrhů, v § 43 odst.

2 písm. a), návrhy zjevně neopodstatněné.

Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst.

2 OSŘ), tedy ve věcech, jakou je i věc stěžovatele, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. sp. zn.

III.

ÚS 405/04 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č.

34, str.

421).

Tak je tomu i v tomto případě.

Stěžovatel jako ústavněprávní argument vznáší námitku, že napadené rozhodnutí stojí na nedostatečně zjištěných skutkových okolnostech a nesprávném právním posouzení věci.

Konkrétně se jedná o zamítnutí žalobního návrhu s odůvodněním, že stěžovateli nárok na pracovní odměnu v plné výši nevznikl, neboť nesplnil normy spotřeby práce, s nimiž byl seznámen.

Stěžovatel však tvrdí, že nebylo prokázáno, že byl seznámen s těmito normami, ani s tím, jaké by tyto normy měly být a jaká konkrétní odměna by mu měla náležet.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a zjistil, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť rozhodnutí soudu vychází z platné právní úpravy, soud provedl všechny potřebné důkazy, převážně listinné, a své rozhodnutí řádně a v souladu s ust. § 157 občanského soudního řádu odůvodnil.

Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu stěžovatele na zrušení shora cit. ustanovení zákona č.

169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Ústavní soud proto návrh podle § 43 odst.

2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu