Decision detail

II.ÚS 110/06 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.110.06.1
Date: Aug 8, 2007
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 110/06 ze dne 8. 8. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Skoma -Lux s.r.o., se sídlem Olomouc, Polská 553/26, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti Ministerstvu financí ČR, Generálnímu ředitelství cel, Celnímu ředitelství v Olomouci, Celnímu úřadu v Olomouci a Vládě ČR, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by a) celním úřadům České republiky uložil povinnost jednat se všemi dovozci zboží do České republiky stejným způsobem v souladu s čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, b) Vládě České republiky uložil povinnost zajistit překlad komunitárního práva do národního jazyka v souladu s čl.

2 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

2 odst.

4 Ústavy ČR, c) celním úřadům České republiky zakázal sankcionovat dovozce za porušení předpisů komunitárního práva, a to s platností do doby, než budou předpisy komunitárního práva, na základě kterého jsou dovozci sankcionováni, přeloženy do národního jazyka, a d) všem účastníkům přikázal aplikovat komunitární právo na území České republiky jednotně, aby byla zajištěna jednotnost v celním zařazování stejných výrobků a nenastala situace, že identický výrobek je v jiném členském státě Evropské unie posouzen celními orgány odlišně než v České republice.

Podle názoru stěžovatelky měli účastníci svým (komisivním i omisivním) jednáním porušit její ústavně garantovaná práva dle čl.

2 odst.

2 a 3, čl.

11 odst.

1 a čl.

37 odst.

4 Listiny a čl.

2 odst.

4 Ústavy ČR.

Ústavní soud, před tím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).

Vzhledem ke znění petitu ústavní stížnosti musel Ústavní soud nejprve zkoumat, zda je z hlediska kompetencí svěřených mu čl.

87 Ústavy ČR k projednání podání stěžovatelky vůbec příslušný.

Ústavní stížnost může dle uvedeného ustanovení stěžovatelka podat proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z obsahu podání stěžovatelky, a ze skutečnosti, že se stěžovatelka nedomáhá zrušení žádného pravomocného rozhodnutí, je a contrario zřejmé, že se domáhá autoritativní identifikace "jiného zásahu" orgánu veřejné moci Ústavním soudem.

Pokud Ústavní soud vyhoví ústavní stížnosti z důvodu "jiného zásahu" dle § 82 odst.

3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, příslušnému státnímu orgánu zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

Znění petitu posuzované ústavní stížnosti ovšem Ústavnímu soudu neumožňuje, aby v případě, že by v rámci meritorního projednání shledal její důvodnost, vydal nález, jenž by se mohl opřít o hypotézu citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu.

Jakkoli proto může být argumentace stěžovatelky, obsahující řadu ústavněprávně relevantních výtek, důvodná, nemůže Ústavní soud přikročit k jejich věcnému posouzení za situace, kdy se stěžovatelka domáhá vydání výroků, jež nejsou v kompetenci Ústavního soudu.

Ze znění zákona o Ústavním soudu je dále zřejmé, že Ústavní soud nemůže vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogických konkrétně označenému případu a nemůže výrokem svého rozhodnutí ani danému orgánu veřejné moci uložit, jak má v rámci své rozhodovací pravomoci v konkrétní věci postupovat, neboť by tak z jeho strany došlo k nepřípustnému zásahu do činnosti orgánů veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.

2003 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 744/01 , usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV.

203/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

10, usnesení č.

34, str.

469 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 16.

2005 ve věci sp. zn.

II.

ÚS 385/05 ).

Jelikož Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že k projednání předmětné ústavní stížnosti není příslušný, nemohl se zabývat ani tvrzením stěžovatelky, že její stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst.

2 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti nemohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, a proto mu nezbylo než ji ve smyslu § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2007 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj