Decision detail

IV.ÚS 31/06 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.31.06.1
Date: 30. 10. 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 31/06 ze dne 30. 10. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Bubenská 47/113, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2006, sp. zn. 6 Tdo 1242/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1004, sp. zn. 5 To 462/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. května 2004, č.j.

3 T 86/2002-361, byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení § 250a odst.

1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání dvou let.

Stěžovateli byla současně s ostatními odsouzenými uložena povinnost k náhradě škody zaplatit společně a nerozdílně poškozené České pojišťovně, a.s., částku 144.995,- Kč.

Shora popsaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl ohledně stěžovatele zrušen výrok o trestu, a při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání třech roků.

Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, s případným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR uvedeným usnesením odmítnuto.

Stěžovatel ve svém obsáhlém podání poukázal na skutečnost, že zatímco v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že soud rozhodl "... při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody...", při samotném vyhlášení rozhodnutí, a současně podle protokolu o jednání, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen ve výroku o trestu a o náhradě škody.

Podle stěžovatele tak došlo k nesouladu mezi vyhotoveným rozsudkem a řízením, které mu předcházelo.

Tuto svou námitku uvedl rovněž v dovolání, které však bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že uvedený problém bylo lze řešit nejprve postupem podle § 131 trestního řádu.

Takový závěr však stěžovatel považuje za obhajobu postupu Městského soudu v Praze dovolacím soudem.

Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeného pod sp. zn.

3 T 86/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Ze spisu obecného soudu je patrné, že podstatnou část ze své argumentace uvedené v ústavní stížnosti použil již ve svém dovolání.

Dovolací soud se jeho námitkou zabýval ve světle dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že tyto nebyly naplněny.

V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR rovněž konstatoval, že provedl ověření výroku publikovaného v psaném vyhotovení rozsudku s protokolem o hlasování, a zjistil jejich plnou shodu.

Podle ustanovení § 128 odst.

2 věta druhá trestního řádu, musí být vyhlášení rozsudku v naprosté shodě s jeho obsahem, tak jak byl odhlasován.

Zákon však neupravuje postup v situaci, kdy tato shoda, byť omylem, nenastane, na rozdíl od ustanovení § 131 trestního řádu, které pamatuje na možnou odchylku písemného vyhotovení od ústního vyhlášení a její nápravu.

Jak je však z hlavy šesté, oddílu prvního trestního řádu patrné, za pravý a správný je nutno považovat výrok, jak byl soudem odhlasován a jak je uveden v protokolu o hlasování.

S ním musí být v souladu jeho ústní vyhlášení, a tomu musí odpovídat písemné vyhotovení.

V projednávané věci došlo k chybnému vyhlášení soudního rozhodnutí, avšak uvedené pochybení, jehož náprava není zákonem upravena a fakticky ani není možná, není způsobilá zkrátit stěžovatele v jeho základních právech.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu.

Z předložených podkladů je rovněž patrné, že stěžovatel předložil veškeré námitky, které uvedl v ústavní stížnosti i dovolacímu soudu který se jeho věcí zabýval z pohledu "obyčejného" práva.

Ústavnímu soudu tak nově nepředložil než shora uvedené námitky týkající se práva na spravedlivý proces.

Zkrácení stěžovatele v těchto základních právech Ústavní soud neshledal.

Postup orgánů činných v trestním řízení nevybočil ze zákonem stanovených mezí, a ani napadená rozhodnutí soudů nebyla v rozporu s trestním řádem a trestním zákonem.

Řízení před odvolacím a dovolacím soudem tak nevybočilo z mezí ústavnosti řízení a Ústavní soud v nich neshledal stěžovatelem namítaná pochybení.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Ve vztahu k těm částem výroků rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která se nedotýkají stěžovatele, je nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel zjevně není oprávněn podávat ústavní stížnost "ve prospěch" s ním spoluobžalovaných osob.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu