Decision detail

III.ÚS 67/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.67.06
Date: 31. 8. 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 67/06 ze dne 31. 8. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a/ P.

V. a b/ M.

P., zastoupených JUDr.

Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.

10.

2005, č.j.

22 Cdo 611/2005-116, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.

10.

2004, č.j.

27 Co 362/2004-101, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhly, aby je Ústavní soud zrušil.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 27.

10.

2000, č.j.

5 C 188/97-47, proti stěžovatelkám určil (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), že žalobkyně L.

V. je vlastníkem "pozemků parc. č.

105/4 o výměře 15.170 m2 a parc. č.

105/11 o výměře 11.003 m2, označených dle dřívější pozemkové evidence, nyní součástí pozemku p.č.

105/1, v katastrálním území Modletice, obec Modletice, zapsaných na LV č.

543 u Katastrálního úřadu Praha-východ", a odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

O dovolání stěžovatelek rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 6.

10.

2005, č.j.

22 Cdo 611/2005-116, tak, že je jako nepřípustné odmítl (srov. § 237 odst.

1 písm. c/, odst.

3 o.s.ř.); vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

Spor, vedený před obecnými soudy, vycházel ze situace, kdy obě procesní strany dokládaly k téže věci (označeným pozemkům) své vlastnické právo.

Žalobkyně poukazovala na dědický titul s tím, že vlastnictví nabyla po svém otci (ku dni 1.10.

1977), který pozemky získal přídělem podle zákona č.

142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (na základě přídělové listiny Okresního národního výboru v Říčanech ze dne 26.

1953).

Stěžovatelky oproti tomu dovozovaly své vlastnické právo z restituční dohody se ZD Modletice ze dne 13.

1993, resp. z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-východ ze dne 26.

1993, jímž byla dohoda schválena (§ 6 odst.

1 písm. b/, § 9 odst.

1, 2 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy účinném znění - dále jen "zákona o půdě").

Obecné soudy přisvědčily vlastnictví žalobkyně; odvolací soud, odkazuje na zákonnou zásadu, že vlastnictví se nabývá ku dni smrti zůstavitele, uvedl, že "v době, kdy rozhodoval pozemkový úřad, který rozhodl o vlastnictví stěžovatelek, již byla žalobkyně vlastnicí sporného pozemku".

Proto vlastnictví naopak nemohly nabýt stěžovatelky, jestliže vlastnické právo žalobkyně nezaniklo; její titul, uzavřel odvolací soud, předchází titulu stěžovatelek a je "právně účinný a závazný".

Stěžovatelky mají za to, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), neboť obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, zejména nerespektovaly "zásady a principy restitučních předpisů"; podle jejich názoru nelze dát přednost titulu, který "vznikl důsledkem protiprávního aktu protiprávní státní moci".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst.

1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním (nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány) a zúženým potud, že ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti.

Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

II.

ÚS 45/94 , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

3, č.

5).

Z toho plyne, že samo o sobě není ani rozhodné, namítají-li stěžovatelky pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti.

To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především vlastnických titulů podle zákona o půdě a podle zákona č.

142/1947 Sb.), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.

Nic z toho, oproti přesvědčení stěžovatelek, dovodit nelze.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Tak je tomu i v dané věci, neboť ke kolizi dotčených vlastnických titulů se Ústavní soud již vícekrát ve své rozhodovací činnosti vyjádřil, a to ve shodě se závěry, které byly obecnými soudy uplatněny.

Přednost vlastnického titulu, odvíjejícího se od nabytí vlastnictví přídělem podle zákona č.

142/1947 Sb., před titulem restitučním, vycházejícím z § 6 odst.

1 písm. b/, § 9 odst.

1, 2 zákona o půdě, Ústavní soud dovodil kupř. v usnesení ze dne 28.

2000, sp. zn.

II.

ÚS 431/98 , ze dne 10.5.2000, sp. zn.

IV.

ÚS 188/2000 , nebo ze dne 18.8.2000, sp. zn.

ÚS 316/99 .

Z těchto rozhodnutí, jakož i z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 14.

1995, sp. zn.

Pl.

ÚS 1/95 , se podává, že nemovitosti, k nimž prokazatelně trvá vlastnické právo osoby, jež ji nabyla přídělem podle zákona č.

142/1947 Sb., resp. osoby jejího právního nástupce, brání tomu, aby byly "restitučně" vydány osobám, oprávněným podle zákona o půdě.

Ve zmíněném usnesení ze dne 10.

2000, sp. zn.

IV.

ÚS 188/2000 , odpověděl Ústavní soud i na námitku stěžovatelek, jež směřuje k obecnému hodnocení restitučních a obecných právních předpisů; zdůraznil, že "vydáním restitučních předpisů zákonodárce nesledoval obnovení všech původních vlastnických vztahů, ale byl veden snahou následky některých majetkových křivd zmírnit.

Proto v restitučních předpisech, tedy i v zákoně č.

229/1991 Sb., vymezil podmínky, způsob a rozsah zmírnění křivd".

Co do identifikace předmětu sporu (dotčených pozemků) postupovaly obecné soudy rovněž v souladu s ustálenými judikatorními názory, které jeho vymezení i pomocí údajů z evidence v pozemkové knize připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 27.

1997, sp. zn.

2 Cdon 180/96).

Je tedy namístě uzavřít, že stěžovatelkám se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006 Jiří M u c h a v. r. předseda senátu Za správnost: Jana Němečková