Decision detail

III.ÚS 628/06 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.628.06.1
Date: 31. 10. 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 628/06 ze dne 31. 10. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti V.

M., zastoupeného JUDr.

Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Eduarda Beneše 21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.

2006, sp. zn.

6 To 175/2006, takto : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z připojených rozhodnutí a spisu sp. zn.

1 T 189/2005 Okresního soudu v Bruntále se podává, že dne 11.

2002 bylo proti stěžovateli a dalším osobám usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání, proti kterému podal stížnost, již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále usnesením dne 29.

2002 zamítl.

Dne 30.

2002 byl stěžovateli - z důvodu nutné obhajoby (§ 36 odst.

3 tr. řádu) - ustanoven obhájce; zmíněné usnesení státního zástupce však bylo doručeno jemu, nikoli již obhájci.

Z tohoto důvodu, a proto, že podle jeho názoru není poté podanou obžalobou zachována jednota jednoho ze žalovaných skutků, soud prvního stupně usnesením ze dne 8.

12.

2005, č.j.

1 T 189/2005-1303, trestní věc stěžovatele (a dalších obžalovaných) vrátil státnímu zástupci k došetření.

Ke stížnosti státního zástupce však odvolací soud toto rozhodnutí ústavní stížností napadeným usnesením podle § 149 odst.

1 písm. b/ tr. řádu zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že pokud usnesení státního zástupce o zamítnutí jeho stížnosti nebylo doručeno obhájci, nenabylo dosud právní moci ani usnesení o zahájení trestního stíhání, a tudíž nemohlo ani "proběhnout zákonné dokazování"; důkazy v trestním řízení "doposud provedené byly proto pořízeny a získány v rozporu se zákonem".

Odvolací soud tento "nezákonný stav" fakticky potvrdil, a to aniž by vysvětlil, "proč se tak stalo a jaké měl pro to důvody".

Tímto postupem podle stěžovatele došlo k porušení "tolikrát Ústavním soudem citované zásady férovosti trestního řízení" a k výše zmíněnému porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení a při zahájení trestního stíhání (§ 158 a násl., § 160 a násl. tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací vskutku mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn.

ÚS 46/96 a sp. zn.

IV.

ÚS 582/99 ), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 62/95 , usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 316/99 ,

I. ÚS 486/01

IV. ÚS 213/03

IV. ÚS 262/03

a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy vskutku extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05 ). Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Z toho plyne, že ústavní stížnost je zpravidla nepřípustná (s výjimkou ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jestliže řízení v dané věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost uplatnit prostředky k ochraně svých práv ještě v rámci tohoto řízení. K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn.

IV. ÚS 583/99

IV. ÚS 259/2000

III. ÚS 639/02

III. ÚS 474/04

IV. ÚS 679/05

). Posuzovány z vyložených hledisek, stěžovatelovy námitky obstát nemohou. Předně je nutné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zrušovacím, jímž se trestní věc vrací před soud prvního stupně k dalšímu řízení, a stěžovateli se prostor pro prosazování jeho procesních práv nikterak nezavírá. Stěžovatel nedokládá, čím se jeho postavení v procesu stalo "nezvratně" - právě tímto rozhodnutím - nepříznivým. Je-li toho názoru, že důkazy dosud provedené "byly pořízeny a získány v rozporu se zákonem", má k dispozici námitku, již může uplatnit kdykoli v dalším průběhu trestního řízení, případně i v rámci opravných prostředků. Stojí za zaznamenání, že nepoužitelnými by se provedené důkazy mohly stát jen tehdy, přicházelo-li by v úvahu, že na základě opravného prostředku stížnostní soud usnesení o zahájení trestního stíhání zruší; v posuzovaném případě však dožadované (pouhé) doručení usnesení státního zástupce obhájci, jímž byl tento opravný prostředek zamítnut, takovou možnost zjevně neotevírá. Ani samotný spor o doručení usnesení, kterým byla stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem zamítnuta, nedosahuje ústavněprávní roviny. Ostatně stěžovatel se mýlí, jestliže z nedostatku doručení usnesení o jeho stížnosti obhájci dovozuje, že jí napadené usnesení o zahájení trestního stíhání nenabylo právní moci; ta by nastala bez ohledu na to, již dnem vyhlášení rozhodnutí nadřízeného orgánu (§ 140 odst. 1 písm. a/ , § 141/2 tr. řádu). Stěžovatelově námitce, spočívající v nedostatečném odůvodnění usnesení odvolacího soudu, lze přisvědčit potud, že svojí formální výstavbou očekáváním, odvoditelným z § 134 odst. 2 tr. řádu, nevyhovuje v úplnosti. Jestliže však odvolací soud měl za to, že "je nutno zcela jednoznačně přisvědčit námitkám, které byly vysloveny státním zástupcem", a tyto "námitky" podrobně v odůvodnění vyložil, a jestliže ony požadavek uvedení "právních úvah, na jejichž podkladě (soud) posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona" vystihují, pak napadenému odůvodnění nelze upřít, že informaci, z jakých důvodů napadeným rozhodnutím rozhodl, přesto podává. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení proto ani zde k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nedošlo. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2006 Jan Musil v. r. předseda senátu