Decision detail

II.ÚS 462/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.462.04
Date: Dec 1, 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 462/04 ze dne 12. 1. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) A.Š. a b) J.Š., o návrhu na zrušení rozhodnutí České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, ve věci čj.

29258/2003/63-NŠ-2638, a nařízení České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, v dané věci znovu konat a rozhodnout a o návrhu na zrušení ustanovení § 8 odst.

1 a 3 zák. č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č.

358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Návrhem ze dne 25.

2004 se stěžovatelé původně domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, (dále jen "MMR"), ve věci čj.

29258/2003/63-NŠ-2638, byla porušena jejich ústavně zaručená práva a dále se domáhali zrušení shora uvedených ustanovení zák. č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zák. č 82/1998 Sb.").

Vzhledem k tomu, že petit jejich návrhu nebyl úplný (postrádal návrh postupu Ústavního soudu pro případ zjištění zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů ve smyslu § 82 odst.

3 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, dále jen "zák. o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele k jeho doplnění.

Přípisem ze dne 23.

2004 byl petit ústavní stížnosti formulován, jak je v záhlaví uvedeno.

Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé brojí proti postupu a rozhodnutí MMR, jimiž byl odmítnut jejich požadavek na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem, a že v zákonem stanovené 6 měsíční lhůtě nebylo reagováno na jejich žádost o náhradu této škody (ve výši 479.860,- Kč).

Současně konstatují, že s odkazem na ustanovení, jejichž zrušení současně navrhují, by nemohli uspět ani s žalobou o náhradu škody u soudu.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti i přípisu stěžovatelů ze dne 1.

2005, tento prostředek k ochraně práva nevyužili.

K Ústavní stížnosti se vyjádřilo i MMR, zastoupené prof. advokátem JUDr.

M.B., CSc.

Z jeho sdělení bylo ověřeno, že napadané rozhodnutí neexistuje (což v podstatě ovšem plyne již ze samotné ústavní stížnosti).

Nárok stěžovatelů pouze nebyl uspokojen.

MMR dále též akcentuje skutečnost, že stěžovatelé nevyčerpali procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva.

Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to zejména otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst.

3 Ústavy a v článku 2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy.

Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.

Podle čl.

88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 82 odst.

3 zákona o Ústavním soudu, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud za a) zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo za b) jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

V projednávaném případě se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí, které ovšem nebylo vydáno (tato skutečnost vyplývá jednak z vyjádření MMR, nevyvrací ji v zásadě ani sami stěžovatelé a zák. č.

82/1998 Sb. nepočítá ani s fikcí negativního či pozitivního rozhodnutí, které by bylo možno napadnout, aniž by bylo formálně vydáno).

Obsah stížnosti naznačuje, že stěžovatelé spatřují pochybení MMR v jeho postupu, tomu však neodpovídá petit ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.

Stěžovatelé ani po výzvě k jeho doplnění nenavrhli Ústavnímu soudu, jak ve smyslu § 82 odst.

3 písm. b) zákona o Ústavním soudu postupovat.

Návrh na zrušení označeného rozhodnutí a uložení povinnosti MMR znovu ve věci konat a rozhodnout je za daných okolností - tj. při neexistenci napadeného rozhodnutí - návrhem nemožným.

Není tak dána příslušnost Ústavního soudu v daném případě jakkoli rozhodnout.

S ohledem na výše uvedené byl proto Ústavní soud nucen projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Ústavní stížnost nicméně bez ohledu na výše uvedené není ani přípustná.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4).

Podle ust. § 75 odst.

2 písm. a) cit. zák., jehož aplikace se stěžovatelé též domáhali, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Podle § 15 odst.

2 zák. č.

82/1998 Sb. se může ten, jehož nárok na náhradu škody nebyl plně uspokojen k tomu příslušným orgánem, může domáhat náhradu škody u soudu.

Taková žaloba je procesním prostředkem, který zákon poskytuje k ochraně práva (srov. znění § 72 odst.

3, dle něhož je takovým prostředkem "i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení").

Tohoto prostředku stěžovatelé nevyužili, nesplnili tedy podmínku ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o návrh stěžovatelů, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu ust. § 75 odst.

2 písmeno a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a neodmítl přijetí ústavní stížnosti, poukazuje Ústavní soud na svá předchozí rozhodnutí (např.

Pl.

ÚS 15/96 ,

III. ÚS 16/96

), podle kterých skutečnost, že určité rozhodnutí podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě. Ani pokud by stěžovatelé petit své ústavní stížnosti formulovali formálně správně, ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu by naplněno nebylo. Z projednávaného návrhu jakkoli nevyplývá, že by věc měla precedentní význam. Jde o postup ministerstva v konkrétním případě individuálních účastníků, které zjevně nepřesahuje podstatně jejich vlastní zájmy. K návrhu na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např.

III. ÚS 101/95

). Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedených ustanovení spojený s ústavní stížností mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b), ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2006 S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu