Decision detail

II.ÚS 270/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.270.06
Date: 21. 11. 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 270/06 ze dne 21. 11. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. M. Z. a J. Z., obou zastoupených JUDr. Věrou Rackovou, advokátkou v Žatci, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 7 Afs 128/2004-84, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 15 Ca 207/2002-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelé se svým návrhem u Ústavního soudu domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tím, že postup soudů předcházející jejich vydání je v rozporu s právem stěžovatelů na soudní ochranu a na spravedlivý proces, garantovaných čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")".

Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nevyhověl kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu o zamítnutí správních žalob (spojených ke společnému projednání), jimiž se stěžovatelé bránili proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, vydaným v souvislosti s doměřením daně z příjmu fyzických osob.

Stěžovatelka u finančního ředitelství neuspěla s odvoláním proti odvolacímu rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci (ze dne 14.

11.

2000, č. j.

39291/00/203970/1739), jímž správce daně částečně vyhověl odvolání proti svému rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 50.250 Kč, oproti původně stanoveným 52.138 Kč.

Obdobně také stěžovatel neuspěl se svým odvoláním proti odvolacímu rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci (ze dne 13.

11.

2000, č. j.

39225/00/203970/1739), jímž správce daně částečně vyhověl odvolání proti svému rozhodnutí, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 1.553.040 Kč, oproti původně stanovené částce 1.594.335 Kč.

Pochybení správce daně spatřují stěžovatelé v tom, že neuznal jako daňový výdaj za prvé částku 50.000 Kč jako úhradu refundovaných mezd společnosti TESUZ, s. r. o., Libořice, a za druhé částky 2.968.200 Kč a 2.265.440 Kč za pořízení kolového traktoru FASTRAC 185-65 a přídavných zařízení.

Stejně jako v předchozích fázích řízení i nyní stěžovatelé namítají, že výdaj ve výši 50.000 Kč řádně doložili účetními doklady.

K výzvě finančního úřadu doložili i další listiny, jež správné účtování uvedené částky prokazují.

Pokud jde o neuznaný výdaj na pořízení kolového traktoru a přídavných zařízení, je dle stěžovatelů příčinou nesprávných zamítavých rozhodnutí soudů opakovaná záměna strojů.

Především měl prvý stěžovatel dva kolové traktory FASTRAC 185-65, přičemž jeden z nich byl přihlášen na dopravním inspektorátu a stěžovatel jej užíval k provádění zemědělských pracovních operací.

Druhý traktor FASTRAC 185-65 přihlášen nebyl, neměl přidělenu státní poznávací značku, a byl využíván výhradně k reklamním a propagačním účelům; stěžovatel doložil smlouvu o obchodním zastoupení, uzavřenou s akciovou společností TOKO, k provádění propagačních akcí.

Nebyl proto hmotným majetkem ve smyslu zákona č.

586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z příjmů"), ale zbožím pořízeným za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Stěžovatelé správním soudům vytýkají způsob, jakým vyhodnotily provedené důkazy, jakož i následné právní posouzení.

Připomínají povinnost soudů zabývat se všemi uplatněnými námitkami a zjištěnými skutečnostmi, a povinnost řádně odůvodnit přijatá rozhodnutí.

Protože tyto principy v posuzované věci dodrženy nebyly, cítí se stěžovatelé dotčeni na svých základních právech, jak je uvedeno výše.

Ústavní soud se, tak jako v jiných případech, zabýval nejprve formální stránkou stížnosti.

Zjistil, že byla podána včas a vyhovuje i co do ostatních formálních náležitostí požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").

Proto mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Dospěl k závěru, že ve věci není potřeba činit další procesní úkony, a o návrhu je možno rozhodnout na podkladě listin předložených stěžovateli.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným.

Jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces, které spatřují v tom, že soudy "...provedené důkazy nehodnotily objektivně a příslušná ustanovení hmotněprávních i procesněprávních norem neaplikovaly správně ...".

Následně pak obecně rekapitulují, jaké formální a obsahové náležitosti by mělo vykazovat odůvodnění rozsudku.

Takovou argumentaci nutno ovšem označit za příliš obecnou.

Absentuje vymezení toho, v čem konkrétně měly soudy chybovat tak závažně, že zasáhly základní práva stěžovatelů.

Kromě toho to ani neodpovídá obsahu podané stížnosti; stěžovatelé ani nenaznačili, která ustanovení procesních předpisů a která ustanovení předpisů hmotněprávních soudy aplikovaly nesprávně.

Navíc Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury by měl v takovém případě důvod k zásahu leda tehdy, pokud by shledal extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, pokud by interpretace právních předpisů byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, anebo pokud by právní předpisy byly aplikovány s uplatněním libovůle.

Nic takového ovšem Ústavní soud nezjistil a nevyplývá to ani ze samotného návrhu.

Naopak z argumentace stěžovatelů je zřejmé, že brojí výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, resp. tomu, co soudy a správní orgány vzaly za prokázané a co nikoliv.

Hodnocení provedených důkazů považují za neobjektivní, ovšem v čem by měla "neobjektivita" spočívat, již neuvádějí.

Námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou pak zcela shodné s tím, co stěžovatelé namítali již ve správní žalobě (resp. žalobách), a posléze v kasační stížnosti.

Správní soudy se s nimi v obou napadených rozsudcích podrobně vypořádaly, a to s uvedením zcela konkrétních faktů, které výtky uplatňované stěžovateli spolehlivě vyvrací.

Své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud k tomu nemá žádných výhrad.

Námitky protiústavnosti vznesené stěžovateli tedy postrádají opodstatnění.

Postup správních soudů žádné ústavní principy neporušil.

Pokud stěžovatelé neunesli jasně a konkrétně vymezené důkazní břemeno, nelze v tom spatřovat porušení jejich práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stejně, tedy jeho odmítnutím, musel Ústavní soud naložit s návrhem stěžovatelů na odložení vykonatelnosti dle § 79 odst.

2 zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sdílí osud vlastní ústavní stížnosti.

Krom toho, pokud stěžovatelé návrh odůvodnili obavou z negativních dopadů případného zahájení výkonu rozhodnutí, pro užití tohoto mimořádného nástroje to dle mínění Ústavního soudu vzhledem k faktu, že exekuční titul (rozhodnutí správce daně) je vykonatelný již od roku 2000, nemohlo postačovat.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. listopadu 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu