Decision detail

I.ÚS 750/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.750.04
Date: Aug 2, 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 750/04 ze dne 8. 2. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D.P., zastoupené advokátem JUDr.

J.H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10.

2004, čj.

14 To 349/2004 - 118, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12.

2004, čj.

1 Nt 731/2001 - 106, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností navrhla D.P. (dále jen "stěžovatelka") zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Táboře (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl.

36 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Označeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn.

2 T 25/78.

V uvedené věci byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.

1998, sp. zn.

2 To 174/78, pravomocně uznána vinnou trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst.

1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), únosu podle § 216 odst.

1 TrZ, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154 odst.

2 TrZ, útoku na veřejného činitele podle § 156 odst.

2 TrZ a pro přečin podle § 9 odst.

1 písm. a) zákona č.

150/1969 Sb., o přečinech.

Za to byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny.

Stěžovatelka tvrdila, že k porušení jejích ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na výslech ředitele N., Ing.

Z.J.

Tento svědek se měl vyjádřit ke skutečnosti, zda v roce 1977 došlo v uvedené nemocnici k záměně dětí.

Tuto skutečnost jí měl nepřímo potvrdit svým dopisem ze dne 27.

2001.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, odkázal na odůvodnění shora označených rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Odvolací soud navíc doplnil, že v průběhu řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení.

Tehdejší důkazní řízení bylo provedeno v souladu s tehdy platnými procesními normami a bylo zjištěno, že dítě zplozené stěžovatelkou zemřelo jejím zaviněným jednáním.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

I pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy a je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.

Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelkou navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv.

V daném případě takové porušení shledáno nebylo.

Rovněž nebylo shledáno stěžovatelkou tvrzené porušení čl.

36 Listiny ani blíže neodůvodněné tvrzení o porušení čl.

38 Listiny.

Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl.

36 odst.

1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

To, že soud rozhodl způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení § 278 odst.

1 trestního řádu (dále jen "TrŘ").

Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část.

Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění.

Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 TrŘ.

Stěžovatelka označila za důkaz soudu dříve neznámý výslech svědka Ing.

Z.J., jehož výpověď měla, podle jejího názoru, potvrdit, že došlo k záměně dětí v nemocnici a z toho plynoucí změnu skutkových zjištění.

V projednávané věci se obecné soudy zabývaly zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení.

Návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení řádně projednaly a odpovídajícím způsobem zdůvodnily (§ 134 odst.

2 TrŘ), proč nevyhověly jejím důkazním návrhům a nepovažovaly je za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 TrŘ.

Ve vztahu k navrhovanému výslechu svědka Ing.

Z.J. dospěly k závěru, že se nejedná o nový důkaz, který by mohl podstatným způsobem, ve spojení s důkazy dříve známými, odůvodnit jiný výrok o vině stěžovatelky, neboť v předcházejícím trestním řízení bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že dítě zplozené stěžovatelkou zemřelo a jeho smrt byla zaviněna jednáním matky dítěte, tj. stěžovatelkou.

Z tohoto důvodu byl navrhovaný výslech Ing.

Z.J. zamítnut, neboť o věci nic nevěděl.

Tvrzení stěžovatelky o záměně dětí nebylo, s ohledem na zjištění učiněná v předchozím řízení, skutečností nebo důkazem, odůvodňujícím změnu skutkových zjištění a z toho vyplývající jiné právní posouzení skutku, tj. odůvodňující jiné rozhodnutí o vině.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z dopisu, na který stěžovatelka poukazovala a který přiložila k ústavní stížnosti, nevyplývá, byť i nepřímé potvrzení, že by v inkriminované době došlo v ON ke stěžovatelkou tvrzené záměně dětí.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2006 František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu