Decision detail

I.ÚS 702/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.702.04
Date: Jul 2, 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 702/04 ze dne 7. 2. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing.

J.F., zastoupeného advokátem JUDr.

J.M., proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v P., ze dne 27.

2004, čj.

2 VZv 18/2002 - 1442, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností Ing.

J.F. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státní zástupkyně VSZ (dále též "státní zástupkyně") pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

90 Ústavy ČR.

Uvedeným usnesením státní zástupkyně zamítla, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR, (dále jen "policejní orgán") ze dne 3.

2004, ČTS: OKFK-7/8-I-2004.

Tímto usnesením bylo, podle § 160 odst.

1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst.

1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") v jednočinném souběhu s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.

1, 3 TrZ, spáchaných formou spolupachatelství podle § 9 odst.

2 TrZ.

Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit, spolu s ostatními obviněnými, jako člen představenstva I., jednáním podrobně popsaným ve výroku označeného usnesení.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 511/02 , že označené usnesení státní zástupkyně nese znaky libovůle a svévole.

Usnesení se nevypořádává s jeho tvrzením, že s ohledem na jím předložený znalecký posudek, jeho nepřítomnost na klíčovém zasedání představenstva I., a zcela odlišnou specializaci ve vedení I., nemohl naplnit skutkovou podstatu stíhaného trestného činu ani po stránce objektivní ani subjektivní.

V tomto směru doplnil, že spolu s ústavní stížností podal podnět k dohledu nad postupem státní zástupkyně.

Na závěr uvedl, že trestní stíhání ho velmi významně společensky diskredituje, neboť má významné společenské postavení, když působí jako předseda představenstva a generální ředitel P.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení.

V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům poskytuje trestní řád k ochraně jejich práva.

Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu.

K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení.

Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možné požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku.

Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nepřezkoumává po meritorní stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nevyjadřuje se k jeho opodstatněnosti (srov. sp. zn.

III.

ÚS 511/02 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

30, nález č.

105).

Tvrzení stěžovatele, zpochybňující naplnění skutkové podstaty stíhaných trestných činů, budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva.

Výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže předjímat.

Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci je skutek nezaměnitelně popsán a trestné činy, které jsou v tomto skutku spatřovány, jsou náležitým způsobem označeny stejně jako skutečnosti, o jaké je podezření opřeno (§ 160 odst.

1, resp.

5 TrŘ).

Usnesení státní zástupkyně nevykazuje znaky libovůle a odpovídá zákonným požadavkům (§ 134 odst.

2 TrŘ).

Z jeho odůvodnění je patrno, v jakém rozsahu státní zástupkyně usnesení policejního orgánu přezkoumávala a jaké skutečnosti měla za podstatné, vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání.

Dostatečným způsobem se vypořádala s podstatnými námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu.

Ohledně namítaného porušení čl.

90 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že toto ustanovení, stejně jako čl.

95 a čl.

96 Ústavy ČR, přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy soudní moci.

To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší státní zastupitelství podnět stěžovatele k výkonu dohledu vyrozuměním ze dne 26.

2005 odložilo, neboť v postupu státní zástupkyně neshledalo pochybení.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu