Decision detail

I.ÚS 259/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.259.06
Date: 13. 9. 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 259/06 ze dne 13. 9. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Dr. Ing. Z. H. a 2) J. H., zastoupených JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 2 T 332/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1415/2005, t a k t o :

I. Ústavní stížnost se o d m í t á .

II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Břeclavi v záhlaví označeným rozsudkem uznal oba stěžovatele, spolu s dalšími třemi spolupachateli, vinnými trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst.

1 tr. zák.

Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje.

Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a stěžovatelce trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jí byl tento trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.

2005, sp. zn.

5 To 413/2004, nejprve zamítl jako nedůvodná odvolání stěžovatelky a dalších tří spoluobviněných osob.

Následně usnesením ze dne 27.

2005, sp. zn.

5 To 544/2004, zamítl jako nedůvodné i odvolání stěžovatele.

Nejvyšší soud ČR řízení o dovolání obou stěžovatelů spojil, a poté je odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst.

1 písm. e) tr. řádu, protože "v podstatě jen opakují námitky uplatňované obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly." Stěžovatelé, s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 a odst.

3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhli, v obsáhlé ústavní stížnosti, zrušení shora označených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti opakují texty řady podání, která učinili v řízení před obecnými soudy.

Argumentují nesprávným hodnocením důkazů obecnými soudy, neprovedením některých důkazů a též nesprávným právním posouzením věci.

Okresní soud v Břeclavi ve svém vyjádření, vyžádaném Ústavním soudem v souladu s ustanovením § 42 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upozornil, že stěžovatelé vytýkají rozhodnutí tohoto soudu jen nedostatek ve zjištění skutkových věcí, "což není předmětem přezkumu Ústavního soudu".

Krajský soud v Brně uvedl, že ústavní stížnost toliko reprodukuje text odvolání, resp. dovolání, a upozornil na opakované snahy stěžovatele o maření trestního stíhání.

Nejvyšší soud ČR sdělil, že námitkami uvedenými v ústavní stížnosti se zabývala napadená rozhodnutí opakovaně, přičemž Nejvyšší soud ČR se s těmito rozhodnutími ztotožnil.

K jednotlivým argumentům ústavní stížnosti pak Nejvyšší soud ČR upozornil na relevantní pasáže odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, která se s těmito námitkami již dříve vypořádala.

Ve své replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelé uvedli, že v řízení před Okresním soudem v Břeclavi nebyla prověřena jejich obhajoba a tento soud své rozhodnutí neprovádět další důkazy dostatečně neodůvodnil.

Ani odvolací ani dovolací soud v jejich věci nerespektovaly závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 733/01 .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v podstatě jen obsáhle polemizují s hodnocením důkazů obecnými soudy.

K tomu je třeba, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí, ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže by při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.

Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem dokazování i následným hodnocením důkazů nebyla porušena základní práva stěžovatelů (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny).

Toto porušení však Ústavní soud neshledal a naopak zjistil, že s podstatou námitek, uvedených v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly.

Nejvyšší soud ČR se v dovolacím řízení námitkami stěžovatelů velmi detailně zabýval (vyjma námitek čistě skutkové povahy) a shledal dovolání stěžovatelů zjevně neopodstatněným.

Ústavní soud respektuje skutečnost, že o věci bylo v zásadě shodným způsobem rozhodnuto třemi stupni obecných soudů, z nichž oba soudy prvního a druhého stupně, na základě bezprostředního dokazování, dovodily, že ke skutku došlo a že tento skutek, zakládající označený trestný čin, spáchali stěžovatelé.

Není na Ústavním soudu, aby tytéž důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich jiné závěry, než ke kterým došly soudy obecné.

Námitky předestřené Ústavnímu soudu stěžovatelé opakovaně uplatnili jak před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím a nakonec i v dovolání.

Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Současně, s ohledem na charakter tohoto rozhodnutí, odmítl též návrh na odklad vykonatelnosti označených rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2006 František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu