Decision detail

I.ÚS 241/06

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.241.06
Date: 25. 7. 2006
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 241/06 ze dne 25. 7. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.

K., zastoupeného Mgr.

Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.

2006, čj.

Nco 8/2006 - 56, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se jako žalobce v řízení před Okresním soudem v Kladně domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě blíže označeným.

V uvedeném řízení vznesl námitku podjatosti proti JUDr.

Janě Homolové, soudkyni okresního soudu, která v jeho věci rozhoduje, stejně tak jako proti soudcům Krajského soudu v Praze, kteří měli rozhodovat o námitce podjatosti a o vyloučení uvedené soudkyně Okresního soudu v Kladně.

Vrchní soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným usnesením, že soudci Krajského soudu v Praze, vyjmenovaní ve výroku tohoto usnesení, nejsou vyloučeni z projednávání stěžovatelova návrhu vyloučit pro podjatost JUDr.

Homolovou, soudkyni Okresního soudu v Kladně.

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze.

To podle něho porušilo jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navíc zasáhlo do jeho práva podle čl.

6 odst.

1 SEU.

Stěžovatel navrhl předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES v Lucemburku podle článku 234 SES, v níž by mělo být zjištěno, zda z evropského práva vyplývá pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nezávislost a nestrannost.

Stěžovatel citací článků v denním tisku upozornil na politické ovlivňování své kauzy ze strany tehdejšího ministra spravedlnosti, prezidenta republiky a jiných vrcholných politiků ČR, jak je obsažena v jeho "Analýze mediální prezentace kauzy K.".

Stěžovatel poukázal na fakt, že všechny obecné soudy musí pravidelně informovat ministerstvo spravedlnosti o sporech vedených stěžovatelem, včetně označení rozhodujících soudců.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně, pokud jde o návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES podle čl.

234 SES, Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn.

II.

ÚS 14/04 ze dne 25.

2006, stěžovateli již doručený (zatím přístupný na www.judikatura.cz), který vysvětluje, proč nejsou úvahy stěžovatele, o předběžné otázce, namístě.

Věc totiž není a nemůže být otázkou evropského práva ani co se týče materiální úpravy, ani co se týče ratione temporis.

Stěžovatel obecně dovozuje, že podjatí by v zásadě měli být všichni soudci v České republice, protože jsou ohroženi politickou mocí, která jejich rozhodování monitoruje a ovlivňuje.

Takovéto tvrzení je neudržitelné, protože pokud by snad mělo být pravdivé, znamenalo by ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl.

9 odst.

2 Ústavy ČR).

Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na svou judikaturu, ve které sám Ústavní soud významně přispívá k nezávislosti moci soudní na moci výkonné, a podle níž "v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci, princip vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje ... [Demokratický stát je] povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i polemického prvku. ...

Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru ...nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci" (viz nález sp. zn.

Pl.

ÚS 7/02 , č.

349/2002 Sb.).

Ústavní soud se tedy shoduje s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, že pro zjištění podjatosti soudce není podstatné zevrubně analyzovat údajnou politickou kampaň proti stěžovateli, ale jen to, nakolik tato údajná kampaň může ohrozit nepodjatost soudce, a nakolik je tu tedy možnost podjatosti daného soudce.

Samotná skutečnost, že určité kauzy jsou politiky sledovány či komentovány, nemůže ovšem, s ohledem na institucionální i reálné záruky nezávislosti soudní moci a její oddělenost od moci výkonné a zákonodárné, založit podjatost soudce z důvodu jeho údajného ohrožení, jak tvrdí stěžovatel.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č.

182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst.

2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné.

Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu