Decision detail

III.ÚS 179/05

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.179.05
Date: 14. 4. 2005
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 179/05 ze dne 14. 4. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 179/05

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatele Y.

J., zastoupeného JUDr.

Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem Plynární ul. č.

6, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna 2005 č. j.

4 To 2/2005-36 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 20. prosince 2004 č. j.

1 PP 466/2004- 21, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl.

36 odst.

1, odst.

4 a čl.

37 odst.

3, odst.

4 Listiny základních práv a svobod.

Rovněž namítá porušení čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti ve stěžovatelově věci o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozhodující soudy nepřihlédly odpovídajícím způsobem ke všem relevantním okolnostem zakládajícím možnost postupu ve smyslu ustanovení § 61 odst.

1 tr. zák., neboť zejména jednak nezohlednily jazykovou bariéru na straně stěžovatele a z ní plynoucí nemožnost takových pozitivních projevů ve výkonu trestu, jež by šly nad rámec běžného vystupování a vedly ke kázeňským pochvalám a dále nepřípadně přihlížely i k jeho žádosti o azyl, když konstatovaly, že "de iure brání realizaci výkonu trestu vyhoštění".

Pochybení spatřuje stěžovatel i v tom, že nevyhověly jeho žádosti na překlad naříkaných rozhodnutí do českého jazyka (§ 2 odst.

14 tr. řádu).

Ústavní stížnost byla shledána z pohledu ústavněprávního přezkumu zjevně neopodstatněnou.

V předmětné věci Okresní soud v Lounech, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatel, kromě uplynutí zákonem stanovené doby, nesplňuje zákonné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, neboť svým chováním a postojem, dle něj, neprokázal konkrétními činy (např. pochvalami) snahu po nápravě a polepšení.

Přitom vycházel ze zprávy Vězeňské služby ČR, Věznice Nové Sedlo, v níž je konstatováno, že stěžovatel projevuje polepšení pouze pokud jde o vystupování a pořádek v osobních věcech.

Ke svému závěru obecný soud dospěl i navzdory výslovnému zohlednění jazykové bariéry na straně stěžovatele.

Krajský soud v Ústí nad Labem se s jeho vývody, reagujíce současně v daném ohledu na výtky obsažené ve stížnosti stěžovatele, následně ztotožnil.

Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "polepšení" uvedeného v § 61 odst.

1 tr. zák. se z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká.

Napadená rozhodnutí znaky svévole nevykazují, neboť jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. takto vzhledem k učiněným závěrům racionálně logicky odůvodněna (§ 134 odst.

2 tr. řádu) a z mezí ústavnosti tudíž nevybočují.

Ani výhrada stěžovatele opírající se o tvrzení, že mu nebyla předmětná rozhodnutí přeložena do čínštiny není relevantní, když z výčtu uvedeného v § 28 odst.

2 tr. řádu vyplývá, že tato povinnost se k rozhodnutí o podmíněném propuštění na svobodu nevztahuje.

Rozhodující v daném ohledu je však skutečnost, že nepřeložení (ex offo) napadených usnesení, vzhledem ke konstrukci stížnostních námitek, z nichž je zřejmé, že obsah jejich výroků i odůvodnění je (a byl) stěžovateli prokazatelně znám, se nemůže promítat v reálném dotčení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv, upínajících se k dané fázi řízení.

Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 14. dubna 2005