Decision detail

III.ÚS 125/05

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.125.05
Date: 15. 9. 2005
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 125/05 ze dne 15. 9. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 125/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 13 To 378/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 4.

2005 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11.

2005, čj.

13 To 378/2004-171, s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl.

24 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23.

2004, čj.

20 T 15/2004-144, uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst.

1 písm. c) k § 250b odst.

1, 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tak, že spolu s J.

D. opatřil falešné potvrzení o výši příjmů zaměstnavatele, firmy V.

M., pro M.

N., která na základě tohoto potvrzení ve dvou případech, a to se společností Home Credit Finance, a. s., a GE Capital Multiservis, a. s., uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru na zakoupení spotřební elektroniky, přičemž po zaplacení akontace jmenovaní zakoupené zboží odvezli, čímž způsobili uvedeným společnostem škodu ve výši 16 990,- Kč, resp.

14 390,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však odvolací soud usnesením napadeným touto ústavní stížností podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že jednak nezjistily všechny relevantní skutečnosti vedoucí k následku naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu, přičemž tato jejich povinnost má vyplývat z čl.

6 odst.

1 Úmluvy, že jednak nerespektovaly zásadu presumpce neviny a dále že mu neuvěřily pro jeho příslušnost k rómskému etniku; jde-li o soud odvolací, ten měl porušit svou přezkumnou povinnost.

Podstata věci dle stěžovatele spočívá v tom, že odsuzující rozsudek byl vydán na základě jediné výpovědi M.

N., učiněné v přípravném řízení, před soudem pak jmenovaná odmítla vypovídat.

Bezprostředně poté, kdy došlo k jeho odsouzení, zaslala soudu dopis, v němž uvedla, že se stěžovatel trestného jednání nedopustil a pokud proti němu vypovídala, stalo se tak ze msty, neboť s ní odmítl žít a ona měla strach, že nedokáže věci, které si vzala na splátky, splácet.

Za tohoto stavu měl odvolací soud jmenovanou předvolat a vyslechnout ji v odvolacím řízení jako svědka, neboť rozsudek nad ní byl již pravomocný.

Soud tak odmítl učinit, přičemž zcela pominul procesní postavení jmenované v přípravném řízení a skutečnost, že by byla vyslechnuta jako svědkyně.

Takový postup měl za následek porušení § 2 odst.

5 trestního řádu.

Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§ 42 odst.

1, 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl výslech M.

N. v procesním postavení svědkyně.

Jak však plyne z ústavní stížnosti, stěžovateli je známa konstantní judikatura Ústavního soudu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl.

91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel provedení důkazu výslechem jmenované navrhoval, nicméně i kdyby tomu tak nebylo, na podstatě věci se tím nic nemění.

Vedení dokazování, jak již naznačují výše uvedené teze, je věcí obecných soudů a předpokladem ingerence Ústavního soudu do daného procesu je samozřejmě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podmínky, za nichž k takovému porušování může dojít, stanovil Ústavní soud prostřednictvím své, dnes již bohaté judikatury.

Z ní plyne, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové porušení nepředstavuje.

Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho zamítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14.

2004, sp. zn.

III.

ÚS 376/03 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

32, usn. č.

1, včetně nálezů, na které toto usnesení odkazuje).

Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24.

2004, sp. zn.

ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

32, č.

26).

V posuzované věci nelze nic vytknout ani postupu soudu nalézacího, ani odvolacího.

V prvé řadě se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že by jej usvědčovala výlučně výpověď spoluobžalované M.

Jednalo se sice o klíčový důkaz proti stěžovateli, nicméně byly zde i další důkazy a skutečnosti, jež s tímto důkazem vytvořily řetězec, na jehož základě nalézací soud dospěl k závěru o vině stěžovatele.

Úvahy, jimiž byl soud při svém rozhodování veden, jsou popsány v odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž Ústavní soud žádné pochybení, natož pochybení, jež by dosahovala mezí ústavnosti, nezjistil (ostatně ani ústavní stížnost žádné výhrady v tomto směru neobsahuje).

Jde-li o samotné neprovedení důkazu (dalším) výslechem M.

N., odvolací soud obdržel listinu "Dodatečné vysvětlení", v němž jmenovaná prohlašuje, že v daném trestním řízení úmyslně nepravdivě vypovídala v neprospěch stěžovatele.

Jak je patrno z odůvodnění usnesení, odvolací soud podrobil obsah tohoto prohlášení pečlivé analýze a zejména v souvislosti s rozsudkem soudu prvního stupně, resp. z něho vyplývajícího zhodnocení provedených důkazů, jej shledal nevěrohodným.

Vzhledem k tomu pak nepovažoval za nezbytné provedení důkazu výslechem uvedené osoby.

Odůvodnění daného postupu lze považovat za řádné nejen z hlediska formálního, ale i věcného, neboť je patrné, že odvolací soud uvedený důkaz neprovedl z důvodu jeho "nadbytečnosti".

Zbývá dodat, že ústavní stížnost, jde-li o úvahy soudu ohledně věrohodnosti obsahu předmětného prohlášení, žádné námitky neobsahuje.

Pokud stěžovatel poukazuje na to, že důvodem pro něj negativního rozhodnutí je jeho příslušnost k rómskému etniku, za daného stavu věci se jedná o ničím nepodloženou spekulaci.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005