Decision detail

II.ÚS 692/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.692.04
Date: 24. 3. 2005
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 692/04 ze dne 24. 3. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele D.A.G., zastoupeného advokátem Mgr. J.T., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, sp. zn. 6 To 447/2004, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 2 T 116/2004, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, sp. zn.

6 To 447/2004, byla zamítnuta stížnost obžalovaného (stěžovatele) podle ustanovení § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn.

2 T 116/2004-347.

Tímto usnesením bylo rozhodnuto o tom, že se obžalovaný ponechává ve vazbě z důvodů, uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř.

Soud zároveň zamítl žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu a nepřijal nabízený slib, ani peněžitou záruku jako náhradu vazby.

V ústavní stížnosti namítal stěžovatel, že je držen ve vazbě protiprávně, čímž dochází k porušování jeho ústavně zaručených práv v čl.

8 odst.

2 (nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon), čl.

8 odst.

5 (nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu), a čl.

38 odst.

1 (nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Namítal především to, že v dané věci rozhodoval místně nepříslušný soud.

Jasně stanovená a dopředu pevně daná místní příslušnost orgánů rozhodujících ve věci je přitom vyjádřením jednoho ze základních práv, a sice práva na zákonný proces vyjádřený v Listině základních práv a svobod.

V dané věci měl být místně příslušný Okresní soud v Kutné Hoře, v jehož obvodu měl být spáchán trestný čin hudební produkcí stěžovatele.

U dalšího skutku, uváděného v obžalobě, se dle názoru stěžovatele nejedná o trestný čin, i když bylo trestní stíhání pro tento skutek zahájeno.

Orgány činné v trestním řízení, působící v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6 nesprávně dovodily svoji příslušnost na základě skutečnosti, že stěžovatel byl v jejich obvodu zadržen a v jeho zavazadlech byly nalezeny propagační materiály, které se váží k neonacistickému hnutí.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podrobně rozebírá důvody, proč není skutek uvedený v obžalobě trestným činem.

Z hlediska ústavnosti argumentoval, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale jeho účelem je rovněž "fair" proces, který je podmínkou existence demokratického právního státu.

Jestliže má v trestním řízení rozhodovat předem stanovený orgán a jsou stanovena pravidla pro jeho určení, je třeba tato pravidla dodržovat a není možné je účelově měnit (např. zahájením účelového trestního stíhání pro skutek, který není trestným činem) tak, jak se to orgánům činným v trestním řízení zrovna hodí.

Z hlediska férovosti trestního procesu je nezbytné zamezit tomu, aby orgány činné v trestním řízení mohly účelovým zahájením trestního stíhání ovlivňovat místní příslušnost soudů.

Stěžovatel uzavřel, že na základě uvedených skutečností je zřejmé, že je ve vazbě držen v rozporu se zákonem, když o vazbě rozhodl místně nepříslušný soud.

Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze jako účastníci řízení nespatřují ve svém postupu porušení ústavně zaručených základních práv.

S ohledem na to, že obžaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 6, je i tento soud dle ustanovení § 18 odst.

1 a § 22 tr. ř. místně příslušný.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Otázku místní příslušnosti upravuje pro trestní řízení trestní řád v ustanovení § 18 a násl.

V rámci úpravy místní příslušnosti existuje několik různých kritérií, která jsou pro její určení rozhodující.

Správně stanovená místní příslušnost je pak zajisté i základem spravedlivého procesu.

Jedním z principů, jež Ústavní soud uplatňuje ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, je princip minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti.

Je tedy především věcí obecných soudů, aby posuzovaly otázku místní příslušnosti a Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nepřísluší její přezkoumávání.

Pokud v obžalobě bylo jako jedno z míst spáchání trestného činu uvedeno místo, které se nachází v obvodu soudu, u kterého nakonec obžaloba byla podána, nebyl tento postup v rozporu s procesními předpisy a nelze v něm ani spatřovat rozpor s ústavně zaručenými základními právy.

Navíc ve stadiu řízení, kdy je ještě obviněný ve vazbě a kdy neproběhlo řízení ve věci samé, nelze otázku místní příslušnosti definitivně vyřešit.

Právě naopak, pokud by Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, nepochybně by zasáhl do kompetence vyhrazené obecným soudům a zároveň by svým rozhodnutím naznačoval, jaký má názor na v obžalobě uvedený skutek.

To by znamenalo nepřípustné ovlivňování rozhodovací činnosti obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 24. března 2005 JUDr.

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu