Decision detail

II.ÚS 610/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.610.04
Date: 24. 3. 2005
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 610/04 ze dne 24. 3. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu II.ÚS 610/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti HVB Bank Czech Republic, a.s., se sídlem Praha, nám. Republiky 3a/2090, zastoupené JUDr. Ivanem Roubalem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, U Nikolajky 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, č.j. 29 Co 464/2004-33, za účasti Krajského soudu v Praze,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.

96 odst.

1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 31.

2004, čj.

9 C 162/2004-11, o nařízení předběžného opatření, jímž bylo žalované zakázáno převádět, zastavovat či zatěžovat v rozhodnutí specifikované nemovitosti tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut.

Stěžovatelka namítá, že v projednávané věci došlo k porušení práva rovnosti účastníků.

Princip rovnosti vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost prezentovat své stanovisko k věci i k podání protistrany, a to za podmínek, které ji nestaví do nevýhodnější situace, než ve které je protistrana.

V daném případě bylo k zachování rovnosti nezbytné, aby soud před rozhodnutím o odvolání nejprve doručil odvolání žalované stěžovateli a poskytl mu přiměřenou lhůtu k vyjádření se k tomuto odvolání.

Mezi doručením odvolání a rozhodnutím odvolacího soudu však uběhla tak krátká lhůta, že stěžovatelce bylo znemožněno se k odvolání žalované fakticky vyjádřit, čímž došlo k porušení jejího základního práva.

Soudní řízení se tak neuskutečnilo za plné ingerence obou procesních stran a stěžovatelce byla odňata možnost hájit své zájmy.

Stěžovatelka namítá, že argumentace žalované použitá z podstatné části v odůvodnění rozhodnutí o opravném prostředku nenachází zákonné opory.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že z ustanovení § 210 odst.

1 o.s.ř. nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání podaného proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.

Povaha předběžného opatření a požadavek, aby o něm bylo rozhodnuto bezodkladně, neumožňuje, aby soud poskytl účastníkům přiměřenou lhůtu k vyjádření se k odvolání (pro nařízení předběžného opatření je dokonce vyloučen postup dle § 43 o.s.ř.).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Praha - východ, sp. zn.

9 C 162/2004, z hlediska tvrzeného porušení čl.

37 odst.

3 Listiny a 96 odst.

1 Ústavy ČR, zakotvujících princip rovnosti účastníků, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že žalovaná podala dne 22.

2004 odvolání proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 31.

2004 o nařízení předběžného opatření.

Na základě pokynu soudce ze dne 28.

2004 bylo odvolání žalované a její vyjádření k žalobě doručeno dne 28.

2004 stěžovatelce (viz doručenka na čl.

24 spisu).

Krajský soud, který shledal rozhodnutí soudu prvého stupně jako nesprávné a odporující ust. § 102 o.s.ř., usnesení soudu prvého stupně změnil a návrh stěžovatelky usnesením ze dne 4.

2004 (stěžovatelce doručeným dne 30.

2004) zamítl.

Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelka vyjádření k odvolání žalované soudu nezaslala.

Podle čl.

36 odst.

1 Listiny platí, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu.

V daném případě je tento postup pro obě strany, kterých se předběžné opatření týká, upraven v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu.

V projednávané věci je třeba především vzít v úvahu, že bylo rozhodováno o předběžném opatření, přičemž z povahy tohoto právního prostředku vyplývá požadavek, aby rozhodnutí bylo bezodkladně vydáno a neprodleně bylo rozhodnuto i o odvolání proti usnesení o jeho nařízení (či zamítnutí).

Povahou a účelem předběžného opatření je dána i speciální právní úprava pro řízení o předběžném opatření, kdy zákon neukládá soudu provádět dokazování a účastníci nemusí být vyslechnuti (§75 odst.

3 o.s.ř.), ale soud vychází ze skutečností prokázaných či osvědčených navrhovatelem a podle jejich posouzení rozhoduje o tom, zda předběžné opatření nařídí či nikoliv (potvrdí či zruší rozhodnutí soudu prvého stupně).

Pro rozhodování o návrhu na předběžné opatření je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí soudu prvého stupně (§75 odst.

5 o.s.ř.).

V průběhu odvolacího řízení tak účastnící řízení nemohou uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná i rozhodnutí R 58/2001, dle kterého soud není povinen umožnit ostatním účastníkům řízení, aby se mohli před rozhodnutím o návrhu vyjádřit k obsahu listin, z nichž bude činit závěr o tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření.

Soud byl rovněž oprávněn ve věci rozhodnout, aniž by bylo nařízeno jednání (§ 214 odst.

2 písm. c) o.s.ř.).

Z ustanovení § 210 odst.

1 o.s.ř. pak vyplývá, že povinností soudu ani nebylo doručit stěžovatelce opisy odvolání podaného proti usnesení o nařízení předběžného opatření (nebylo rozhodnuto ve věci samé) a poskytnout jí lhůtu k vyjádření.

Pokud tak soud učinil, postupoval nad rámec povinností uložených mu zákonem a bylo věcí stěžovatelky, aby zvážila, zda (s ohledem na platnou právní úpravu), v jakém rozsahu a v jaké lhůtě se k odvolání žalované vyjádří.

Ze skutečnosti, že odvolací soud opodstatněně v krátké lhůtě rozhodl o podaném odvolání, tak nelze dovozovat porušení práv účastníka v řízení o předběžném opatření.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že krajský soud při posuzování věci nevycházel z nových důkazů předložených žalovanou, ale s právními závěry soudu prvého stupně se neztotožnil, protože neshledal kvalifikované důvody stanovené v ust. § 102 o.s.ř., umožňující nařízení předběžného opatření.

Své právní závěry přitom podrobně v rozhodnutí odůvodnil.

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl.

90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto Ústavnímu soudu, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v tomto konkrétním případě postup soudu v souvislosti s projednávaným odvoláním proti usnesení o nařízení předběžného opatření nelze hodnotit jako postup, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou, tj. příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a vedl k porušení práva rovnosti stran.

Odvolací soud v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí nevybočil z mezí zákona a jeho postup je z ústavního hlediska akceptovatelný.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud postupoval a rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byl návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2005 JUDr.

Jiří Nykodým předseda senátu Za správnost vyhotovení: E.

Kameníková K : doručit: advokát 2x Krajskému soudu v Praze vrátit spis: Okresnímu soudu pro Prahu- východ - vložit rozhodnutí Ústavního soudu přílohy: A ponechat ve spise, Po obdržení ZPL založ