Decision detail

II.ÚS 462/05

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.462.05
Date: Nov 10, 2005
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 462/05 ze dne 11. 10. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Otakarem Kracíkem, advokátem, se sídlem Hálkova 1, Praha, směřující proti průtahům v řízení v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 To 124/197, Městským státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. KZv 231/2003, a Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 pod sp. zn. Pv 001/93, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Městského státního zastupitelství v Praze, a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 5.

2005, a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze 7.

2005, se stěžovatel domáhal vyslovení, že postupem účastníků řízení bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále bylo porušeno jeho základní právo "na soudní ochranu" zakotvené v čl.

39 Listiny a v čl.

7 odst.

1 Úmluvy.

Dále se domáhal toho, aby účastníkům řízení bylo přikázáno, aby dle platných hmotněprávních předpisů, upravujících ochranu osobnosti, náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy v penězích, obnovili stav před porušením jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Konkrétně stěžovatel namítá, že ačkoliv byl trestně stíhán pro tři trestné činy s jednoduchými skutkovými podstatami a zcela nekomplikovaným dokazováním trestnosti jednání, které nadto byly k 31.

12.

1997 zrušeny, trvalo jeho stíhání od roku 1993 do roku 2005, tj.

13 let.

Přitom u devizového trestného činu podle § 146 tr. z. byl stíhán v rozporu se zákonným zněním skutkové podstaty pro pouhé převzetí valut v cizině, což nebylo nikdy trestné.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti.

Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, může se jím zabývat také věcně.

Ústavní soud má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy.

Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci, kterým se dle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) a odst.

2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud je podle § 82 odst.

3 zákona oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti buďto zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, a pokud porušení ústavně zaručeného práva spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, zakáže příslušnému orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

Posledně uvedený zákaz spojený s příkazem se přitom nutně musí vztahovat k řízení, resp. k postupu, který je napadán.

Z listin předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli byla 11.

1994 podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 obžaloba pro trestný čin ohrožení státního tajemství podle § 106 odst.

1 a 2 písm. c) tr. z., trestný čin ohrožení devizového hospodářství podle § 146 odst.

1 tr. z., a trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst.

3 tr. z.

Ve věci skutku kvalifikovaného jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst.

3 tr. z., bylo konečným způsobem rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.

1998, sp. zn.

8 T 69/94, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.

10.

1998, sp. zn.

5 To 407/98, kterými byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

O skutku kvalifikovaném jako trestný čin ohrožení devizového hospodářství podle § 146 odst.

1 tr. z. bylo konečným způsobem rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16.

2003, sp. zn.

57 T 3/2003, kterým bylo podle § 188 odst.

1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání.

A o skutku kvalifikovaném jako trestný čin ohrožení státního tajemství podle § 106 odst.

1 a 2 písm. c) tr. z. bylo konečným způsobem rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.

12.

2003, sp. zn.

57 T 7/03, ve spojení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31.

2005, sp. zn.

2 To 84/2004, kterými byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Ústavní soud by tedy v posuzovaném případě byl oprávněn se zabývat porušením základních práv a svobod stěžovatele pouze ve vztahu ke shora uvedeným konečným rozhodnutím ve věci.

Žádné z uvedených rozhodnutí však nebylo vydáno státními zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 či Městského státního zastupitelství v Praze.

Z ústavní stížnosti rovněž nelze dovodit, že by podle názoru stěžovatele mělo k průtahům dojít v řízeních, které vydání shora uvedených konečných rozhodnutí předcházely (resp. ve všech jeho fázích), protože napadá jen usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.

1997, sp. zn.

6 To 124/97, které je jen jedním z řady rozhodnutí v této věci.

Pouze řízením, které vedlo k tomuto rozhodnutí, resp. řízením na ně bezprostředně navazujícím, se však Ústavní soud není oprávněn zabývat, a to s ohledem na shora vyloženou zásadu subsidiarity.

Pokud se tedy stěžovatel domáhá vyslovení, že postupem účastníků řízení (kteří zčásti nerozhodovali o věci vůbec a zčásti nerozhodovali o celé věci meritorně) bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, je nutno tuto ústavní stížnost odmítnout, neboť se domáhá rozhodnutí mimo příslušnost Ústavního soudu.

Bylo by totiž i v rozporu s principem právní jistoty, pokud by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno.

Pokud je na místě odmítnout návrh výroku o tom, že došlo průtahy v řízení k porušení základních práv a svobod stěžovatele, je rovněž nutné odmítnout i další návrh výroku, uvedený v ústavní stížnosti.

K tomu je také třeba uvést, že pokud jsou namítány průtahy u skončených řízení, je Ústavní soud zásadně oprávněn pouze konstatovat, že k porušení základních práv a svobod došlo (viz sp. zn.

IV.

ÚS 215/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

17).

Ani v probíhajících řízeních, u nichž jsou konstatovány průtahy v řízení, přitom není Ústavní soud oprávněn orgánům veřejné moci přikazovat, aby poskytovaly jakoukoliv náhradu.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný, aniž by zjišťoval, zda stěžovatel vyčerpal prostředky k odstranění průtahů podle § 172 an. zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2005 Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj