Decision detail

I.ÚS 759/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.759.04
Date: Sep 3, 2005
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 759/04 ze dne 9. 3. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Janů a soudců JUDr.

Františka Duchoně a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele pplk.

Ing.

J.P., zastoupeného advokátem JUDr.

L.R., proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22.

10.

2004, sp. zn.

1 VZt 702/2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Včasnou ústavní stížností se J.P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce VSZ (dále jen "vrchní státní zastupitelství") pro porušení čl.

4 odst.

1, 2, 4, čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 a čl.

13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví uvedeným usnesením státní zástupce VSZ zamítl, jako nepřípustnou, stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce KSZ (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 9.

2004, čj.

2 KZv 82/2004 - 10.

Tímto usnesením státní zástupce krajského státního zastupitelství zrušil, podle ustanovení § 149 odst.

1 trestního řádu (dále jen "TrŘ), usnesení státního zástupce OSZ (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 12.

2004, sp. zn.

SV 27/2004, o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst.

1 písm. a), odst.

2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), výrok I.

Následně, podle § 149 odst.

1 písm. a) TrŘ, rozhodl sám tak, že zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst.

1 písm. a), odst.

2 písm. c) TrZ, ve stadiu pokusu podle § 8 odst.

1 TrZ, výrok II.

Stěžovatele poučil, že proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že v rámci výkonu své funkce vedoucího varoval Z.B., podezřelého z přípravy trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami, podle § 181f odst.

1, 2, 4 písm. b) TrZ, a trestného činu pytláctví podle § 178 odst.

1, 2 písm. d) TrZ, že bude při své cestě na S. zadržen policejními orgány Slovenské republiky a bude proti němu vedeno trestní řízení pro shora uvedené trestné činy.

Stěžovatel věděl, že vyzrazení těchto informací může vést ke zmaření trestního řízení a nepotrestání pachatele zvlášť závažného trestného činu.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěrem státního zástupce vrchního státního zastupitelství, že usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství bylo rozhodnutím orgánu ve druhém stupni, a proto proti němu není přípustná stížnost.

Je přesvědčen, že v jeho případě nebyly vůbec dány podmínky pro zahájení trestního stíhání (§ 160 odst.

1 TrŘ) a napadeným usnesením státního zástupce vrchního státního zastupitelství mu bylo odňato právo stížnosti proti rozhodnutí orgánu, který de facto rozhodoval v prvním stupni.

Z toho dovozuje porušení zásady dvouinstančnosti.

Podle jeho názoru měl státní zástupce krajského státního zastupitelství po zrušení vrátit věc prvostupňovému orgánu, nikoli rozhodnout sám.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vrchní státní zástupce navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Zamítnutím stížnosti postupoval v souladu s právní úpravou obsaženou v trestním řádu a jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na účinné právní prostředky.

Státní zástupce krajského státního zastupitelství uvedl, že na základě stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání přezkoumal spisový materiál a dospěl k závěru, že podmínky pro zahájení trestního stíhání byly splněny (§ 160 odst.

1 TrŘ).

Usnesení tedy nezrušil pro absenci takových podmínek, ale proto, že skutek, proto který byl stěžovatel stíhán, byl popsán v rozporu se skutečností, a proto došlo i k nesprávné právní kvalifikaci jednání stěžovatele.

Při rozhodování o stížnosti postupoval podle trestního řádu.

Usnesením nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatele.

Bylo rozhodováno ve druhém stupni a z tohoto důvodu poučením o nepřípustnosti stížnosti proti takovému rozhodnutí nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, v obecné poloze platí, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

To, že soud či jiný orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení.

V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

K prvotní námitce stěžovatele, že nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, je nutno připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu.

K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení.

Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku.

Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

Podle konstantní judikatury nepřezkoumává Ústavní soud po meritorní stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nevyjadřuje se k jeho opodstatněnosti.

K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení.

Námitky stěžovatele, spočívající v tom, zda byly či nebyly dány podmínky pro zahájení trestního stíhání, budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva.

Výsledky trestního řízení nemůže Ústavní soud předjímat.

Ani v postupu a rozhodnutí státního zástupce vrchního státního zastupitelství neshledal Ústavní soud zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, neboť stížnost proti rozhodnutím, která vydávají soudy a státní zástupci ve druhém stupni, není přípustná, a to i v případě, kdy zruší napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně a vynesou nové, bezvadné rozhodnutí.

Opravné řízení je v našem trestním řízení vybudováno na kombinaci principu kasačního s principem apelačním.

Totéž platí i pro řízení o stížnosti proti usnesení prvostupňového orgánu.

Orgánu rozhodujícímu ve druhém stupni není uloženo, jaký postup (kasační nebo apelační) má při rozhodování zvolit.

S ohledem na rychlost a hospodárnost řízení má být zvolen nejúčinnější a nejúčelnější postup.

Proto, jak tomu bylo i v projednávaném případě, je-li dostatečně zjištěn skutkový stav, může orgán rozhodující o stížnosti, po zrušení prvostupňového rozhodnutí, rozhodnout sám, aniž by věc vrátil prvostupňovému orgánu.

Tento postup vyplývá z ustanovení § 149 odst.

1 písm. a) TrŘ.

V daném případě státní zástupce vrchního státního zastupitelství přezkoumal tvrzení stěžovatele v jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství a s odkazem na ustanovení § 141 odst.

2 TrŘ ji zamítl jako nepřípustnou.

V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že státní zástupce krajského státního zastupitelství rozhodoval, jako orgán druhého stupně, o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství o zahájení trestního stíhání stěžovatele.

Poučení státního zástupce krajského státního zastupitelství, že ani proti jednomu z jeho výroků není stížnost přípustná, bylo v souladu se zákonem, neboť se jednalo o rozhodnutí ve druhém stupni, proti kterému není stížnost přípustná.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2005 JUDr.

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu