Decision detail

I.ÚS 135/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.135.04
Date: 20. 7. 2005
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 135/04 ze dne 20. 7. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu I.ÚS 135/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.

V., zastoupeného JUDr.

M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.

2004, sp. zn.

4 Tz 190/2003, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včasnou ústavní stížností se J.

V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR pro porušení práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěch stěžovatele tak, že konstatoval, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11.

12.

2002, sp. zn.

Rt 3/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst.

2 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), ve prospěch stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně ve prospěch stěžovatele, omezil se Nejvyšší soud ČR pouze na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil.

Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26.

11.

1987, sp. zn.

1 T 160/87, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst.

1 trestního zákona.

Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28.

10.

1988, sp. zn.

Nt 500-31/88, byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27.

10.

1988.

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 15.

2002, sp. zn.

Nt 202/2002, povolil obnovu řízení, skončeného označeným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci, který byl zrušen v celém rozsahu.

Následně rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24.

2002, sp. zn.

3 T 59/2002, byl stěžovatel zproštěn obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury ze dne 10.

11.

1987, sp. zn.

4 Opv 293/87, pro shora uvedený trestný čin.

K návrhu stěžovatele týž okresní soud usnesením ze dne 11.

12.

2002, sp. zn.

Rt 3/2002, rozhodl, že je podle § 33 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci účasten soudní rehabilitace a odškodnění.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele, o níž rozhodl Nejvyšší soud ČR ústavní stížnostní napadeným rozsudkem.

Stěžovatel je přesvědčen, že po zrušení odsuzujícího rozsudku a vydáním rozsudku zprošťujícího nastala situace, kdy se má použít ustanovení § 33 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci.

Před vydáním těchto rozhodnutí nebylo možno pravomocným rozhodnutím prokázat, že byl bezdůvodně držen ve vazbě a že byla bez zákonného důvodu omezena jeho svoboda.

Podle jeho názoru má být ustanovení § 33 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci použito tam, kde nedošlo k rehabilitaci podle § 2 a § 4 citovaného zákona, ale existují k ní důvody podle § 1 zákona o soudní rehabilitaci.

Poukázal na skutečnost, že kdyby neexistoval zákon č.

261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č.

39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, spokojil by se se zprošťujícím rozsudkem ze dne 24.

2002.

V daném případě však podal návrh na vyslovení rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, aby se mohl úspěšně domoci jednorázové peněžní částky.

Na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti setrval i ve svém stanovisku k vyjádření Nejvyššího soudu ČR.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.

V daném případě z rozsudku Nejvyššího soudu ČR nevyplývá stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv.

Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku uvedl, za jakých podmínek lze aplikovat ustanovení § 33 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci, a to při splnění zákonných podmínek a při dodržení lhůty stanovené v § 6 odst.

1 zákona o soudní rehabilitaci.

Svoje závěry, že nebyly dodrženy zákonné podmínky, dodržena zákonná lhůta, nezákonný způsob, jakým Okresní soud v Olomouci aplikoval ustanovení § 33 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci na daný případ, stejně jako nemožnost analogicky aplikovat příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, řádným a ústavně konformním způsobem odůvodnil.

Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci Nejvyššího soudu ČR znovu opakovat a na odůvodnění jeho rozsudku plně odkazuje.

Závěry Nejvyššího soudu ČR o pochybení Okresního soudu v Olomouci nelze tedy považovat za závěry, které by vedly k zásahu do práv stěžovatele, chráněných čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.ÚS 434/03 a sp. zn.

II.

ÚS 528/03 ).

Pro úplnost je namístě dodat, že tzv. akademický výrok Nejvyššího soudu ČR o porušení zákona výlučně ve prospěch stěžovatele, který vynesl Nejvyšší soud ČR i v daném případě, není sám o sobě důvodem pro žádnou změnu právního stavu.

Tento typ výroku se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, v konkrétní věci tedy usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11.

12.

2002, sp. zn.

Rt 3/2002.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu