Decision detail

IV.ÚS 542/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.542.03
Date: Jan 7, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 542/03 ze dne 1. 7. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. M. W., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 26 Co 254/2002, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a 1) V. K., zastoupeného JUDr. L. Č., advokátem, a 2) J. J. ml., jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dálen jen "zákon"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho práva, zakotveného v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 22.

2002, č. j.

9 C 15/2001-91.

Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 289 751,40 Kč.

Okresní soud v Trutnově rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán, a za škodu odpovídají stěžovatel a jeho syn (v tomto řízení druhý vedlejší účastník) společně a nerozdílně.

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v části výroku, kterým bylo rozhodnuto o existenci uplatněného nároku co do základu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem (žalobcem).

V části výroku, kterým bylo rozhodnuto o uplatněném nároku mezi druhým vedlejším účastníkem a prvním vedlejším účastníkem byl rozsudek zrušen, a žaloba o zaplacení částky 289 751,40 Kč s příslušenstvím byla vůči vedlejšímu účastníku zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud nepřihlédl k důkazům, ze kterých podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že nebyl ve smluvním vztahu s prvním vedlejším účastníkem, a dále se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s výpovědí svědka P.

Dále namítá, že postup Krajského soudu nebyl správný, když potvrdil rozsudek Okresního soudu ve vztahu k němu jako věcně správný, přestože dospěl k závěru, že soud prvého stupně při právním hodnocení pominul rozhodné skutečnosti.

V tom spatřuje porušení svého práva na nezávislý a nestranný soud, které je zakotveno v čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud doručil ústavní stížnost v souladu s ustanovením § 42 odst.

4 zákona účastníkovi a vedlejším účastníkům.

Svými písemnými vyjádřeními reagoval Krajský soud v Hradci Králové a první vedlejší účastník.

Krajský soud setrval na závěrech, které vyjádřil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí.

První vedlejší účastník se podrobně vyjádřil, avšak žádné nové skutečnosti, podstatné pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti ústavní stížnosti, neuvedl.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva, vyplývajícího s čl.

36 odst.

1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že k takovému zásahu nedošlo.

Rozsah práva na spravedlivý proces, upravený v hlavě páté Listiny, nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch.

Listina garantuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávný postup krajského soudu.

Doslova říká, že "dle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), potvrdil rozsudek Okresního soudu ve vztahu ke stěžovateli jako věcně správný, přestože krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při právním hodnocení věci pominul rozhodné skutečnosti".

Ve skutečnosti krajský soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně správně zjistil skutkový stav věci, avšak po právní stránce ho nesprávně posoudil.

Tím ale nevybočil z pravidel řádného procesu, neboť takový postup mu o. s. ř. umožňuje.

Odvolací soud zopakoval klíčové důkazy, z nichž vyvodil jiný právní závěr, než jak to učinil soud prvého stupně.

Jeho rozhodnutí proto nemohlo vyznít jako překvapivé, neboť tímto postupem jasně signalizoval, jakým směrem se ubírají jeho úvahy, a účastníci řízení měli možnost na tento vývoj řízení reagovat.

Vlastní právní hodnocení skutkových zjištění je pak čistě věcí obecných soudů, do kterého Ústavní soud nemůže zasahovat, ledaže by bylo v rozporu s kogentním ustanovením zákona nebo by se jevilo jako extrémně nespravedlivé či formalistické.

Takto tomu ale v daném případě není.

Další námitky stěžovatele, že krajský soud nepřihlédl k důkazům, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že stěžovatel nebyl ve smluvním vztahu se žalobcem a že se vůbec nezabýval výpovědí svědka P., nemají žádnou ústavně právní relevanci, neboť se výlučně týkají hodnocení provedených důkazů.

Krajský soud neměl důvod se zabývat svědectvím svědka P., protože své závěry opřel o skutková zjištění soudu prvého stupně, který se touto výpovědí zabýval, a krajský soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se v tomto směru s rozsudkem okresního soudu plně ztotožnil.

To se týká i důkazů, jimiž stěžovatel chtěl prokázat, že nebyl ve smluvním vztahu k prvému vedlejšímu účastníku.

Ústavní soud tak po prostudování rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanoveními o. s. ř., která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy, obsažené v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů.

Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv.

Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 1. července 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu