Decision detail

IV.ÚS 463/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.463.03
Date: Jan 3, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 463/03 ze dne 1. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 463/03

Ústavní soud ČR rozhodl dne 1. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti B. S., zastoupeného JUDr. T. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ČR v Brně ze dne 24.6.2003, sp.zn. 1 NZa 1303/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28.8.2003 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ČR v Brně ze dne 24.6.2003, sp.zn.

1 Nza 1303/2003.

Tvrdil, že tímto usnesením bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dané čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiložených usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 23.4.2003, sp.zn.

1 Kzv 18/2002, a usnesení Nejvyšší státní zástupkyně ze dne 24.6.2003, sp.zn.

1 Nza 1303/2003, Ústavní soud zjistil, že dne 23.4.2003 usnesením čj.

1 KZv 18/2002-37 zastavil státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plni podle § 172 odst.

1 písm. c) trestního řádu ve spojení s § 174 odst.

2 písmeno c) trestního řádu trestní stíhání ve věci obviněných Miroslava J., Jaroslava J.a, B.

S. (ústavní stěžovatel) a Petra V., stíhaných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst.

1 , odst.

3 trestního zákona dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst.

1 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 trestního zákona, vše ve znění zákona č.

290/1993 Sb.

Nejvyšší státní zástupkyně dne 24.6.2003 usnesením čj.

1 NZa 1303/2003 usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 23.4.2003 čj.

1 KZv 18/2002-37o zastavení trestního stíhání zrušila.

Rozhodnutí odůvodnila tím, že důvody pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst.

1 písmeno c) trestního řádu nejsou dány.

Pro část skutků, kterých se dotýkalo zrušené usnesení (konkrétně 6), byla totiž podána obžaloba, a proto nemůže obstát zastavení řízení o nich.

Uvedené usnesení Nejvyšší státní zástupkyně napadl stěžovatel včas jen stručně odůvodněnou ústavní stížností.

V ní namítal, že toto usnesení je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a narušuje právní jistotu občana v rozhodování orgánů veřejné moci tím, že není řádně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné a vede k porušení ústavně zaručených práv a svobod občana.

Jedním ze základních principů spravedlivého procesu je zákonem přikázaná povinnost obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to zejména v oblasti trestního práva procesního.

Ukládá se takovým orgánům v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmým způsobem vyložit z jakých důkazů a jakých prokázaných skutečností při rozhodování vycházely a na jakých procesních úvahách rozhodnutí spočívá.

Napadené rozhodnutí Nejvyšší státní zástupkyně vychází z názoru, že v posuzovaném případě existuje překážka nepřípustnosti zastavení trestního stíhání podle § 11 odst.

1 písmeno f) trestního řádu proto, že pro část skutků z pokračujícího trestného činu byla podána obžaloba, a proto nemůže obstát pravomocné zastavení trestního stíhání týkající se těchto skutků.

To však je podle stěžovatele v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.

Ústavní soud pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy ani obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů činných v trestním řízení; nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

To ovšem jen potud, pokud tyto orgány ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud jejich rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána.

Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii orgánů činných v trestním řízení.

Nejvyšší státní zástupkyně spatřuje nezákonnost zrušeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 23.4.2003 sp.zn.

1 Kzv 18/2002 v nerespektování ustanovení § 11 odst.

1 písmeno f) trestního řádu.

Ustanovení § 11 odst.

2 trestního řádu stanoví, že týká-li se důvod zastavení trestního stíhání uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků a zároveň ve smyslu § 12 odst.

12 trestního řádu i samostatných skutků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání, včetně podání obžaloby a projednání věci před soudem.

Bylo-li však pravomocně zastaveno trestní stíhání pro všechny skutky pokračujícího trestného činu, bylo by nepřípustné ve smyslu ust. § 11 odst.

1 písmeno f) trestního řádu, ohledně týchž skutků podat na obviněné obžalobu.

V případech, kdy o zastavení trestního stíhání rozhodl státní zástupce, přichází v úvahu jako jediná forma řízení o zrušení vadného pravomocného rozhodnutí postup Nejvyššího státního zástupce podle § 174a odst.

1 trestního řádu.

Ústavní soud v napadeném postupu Nejvyšší státní zástupkyně porušení práva na spravedlivý proces (čl.

36 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR) neshledal.

Nejvyšší státní zástupkyně zákonem předepsaným způsobem přezkoumala zákonnost usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 23.4.2003 sp.zn.

1 Kzv 18/2002.

Své rozhodnutí řádně a v intencích příslušného ustanovení trestního řádu odůvodnila.

Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak specifikováno), že by vůči stěžovateli, jako účastníku řízení, byla uplatněna státní moc v rozporu s čl.

2 odst.

2 Listiny.

Jak bylo zjištěno, Nejvyšší státní zástupkyně v řízení postupovala v souladu s trestním řádem, který ji v ustanovení § 174a odst.

1 povolává k tomu, aby dle svého názoru (který musí být přesvědčivě odůvodněn) nezákonná rozhodnutí nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání zrušila; je přitom vázána lhůtou dvou měsíců běžící od právní moci pro nezákonnost zrušených usnesení.

Rozhodnutí Nejvyšší státní zástupkyně nevybočilo z mezí ústavnosti, a to ani s ohledem na dobu jeho vydání, neboť - jak Ústavní soud ověřil - zrušené rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni nabylo právní moci dne 3.5.2003.

Podstatou ústavní stížnosti je tak pouhá polemika stěžovatele s právním názorem Nejvyšší státní zástupkyně uvedeným v rozhodnutí 1 NZa 1303/2003.

Obsah práva na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.

Napadenému rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu nelze protiústavnost vytýkat; Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila pravomoc svěřenou jí trestním řádem a z mezí tohoto zákona nevybočila; rozhodla právě a jen tím způsobem, který trestní řád předpokládá, přičemž důvody svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložila.

Proto i stěžovatelova námitka, že usnesení je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a narušuje právní jistotu občana v rozhodování orgánů veřejné moci tím, že není řádně odůvodněno, a tím je nepřezkoumatelné a vede k porušení ústavně zaručených práv a svobod občana, je lichá.

Usnesení bylo naopak řádně odůvodněno a již v něm jsou v podstatě vyvráceny i všechny námitky stěžovatele uvedené později v ústavní stížnosti.

Na okraj dlužno podotknout, že stěžované usnesení Nejvyšší státní zástupkyně (a přirozeně ani usnesení Ústavního soudu) nezakládá závěr o tom, že by snad stěžovatel byl vinen těmi skutky, pro něž bylo trestní stíhání zastaveno.

K závěru o vině a trestu je totiž povolán toliko soud (čl.

40 odst.

1 Listiny), a to po řízení respektujícím požadavky nejen zákonnosti, ale především ústavnosti.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyšší státní zástupkyně ze dne 24.6.2003, sp.zn.

1 NZa 1303/2003, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písmeno a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. března 2004 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu