Decision detail

IV.ÚS 255/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.255.03
Date: 14. 1. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 255/03 ze dne 14. 1. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti A.L., zastoupeného Mgr. D. S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003, sp. zn. 67 To 23/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. května 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. března 2003, sp. zn.

50 T 193/2001.

Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vyhošťovací vazby.

Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho ústavní právo zakotvené v čl.

5 odst.

1 lit. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že nebyl propuštěn z vyhošťovací vazby k 28. února 2003.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 9, který rozhodoval o jeho žádosti o propuštění z vazby, postupoval při určení maximální délky vyhošťovací vazby podle ustanovení § 71 odst.

8 trestního řádu, odmítl však aplikovat analogicky i ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu, dle kterého je třeba celkovou přípustnou dobu trvání vazby rozdělit mezi řízení přípravné a řízení před soudem, takže přípustnou délku jeho vyhošťovací vazby určil na dobu 12 měsíců a nikoliv na 8 měsíců.

Městský soud v Praze se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a stížnost stěžovatele zamítl.

Tímto postupem byl dle názoru stěžovatele porušen shora citovaný článek Úmluvy, neboť nebyly dodrženy dva požadavky jím stanovené, a sice, aby zbavení svobody bylo zákonné a aby k němu došlo v souladu s řízením stanoveným zákonem.

Pokud se jedná o soulad s řízením stanoveným zákonem stěžovatel uvádí, že ustanovení § 350c odst.

2 trestního řádu poukazuje na ustanovení oddílu prvního hlavy čtvrté jako celek a z dikce tohoto ustanovení nevyplývá, že by soudům byla umožňována jakákoliv diskrece či možnost selekce mezi jednotlivými ustanoveními uvedeného oddílu.

Tím, že zákonodárce stanovil v § 71 odst.

8 a 9 trestního řádu maximální doby trvání vazby a pravidla pro jejich dělení, vymezil také dobu, po jakou má vazba trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem v závislosti na závažnosti projednávané trestné činnosti, stanoví tak - dle názoru stěžovatele - i maximální délku soudního řízení v případě vazby vyhošťovací, neboť odlišný účel této vazby na tom nic nemění.

Z toho stěžovatel dovozuje, že po uplynutí 8 měsíců trvání vyhošťovací vazby měl být propuštěn na svobodu a zbavení osobní svobody po 28. února 2003 nebylo v souladu s řízením stanoveným zákonem.

Nezákonnost zbavení osobní svobody dovozuje stěžovatel z toho, že psané právo není dostatečně přesné v otázce subsidiárního užití hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu na vyhošťovací vazbu, takže mohl jen obtížně ze znění zákona dovozovat, zda bude po 28. února 2003 vazba trvat ještě další 4 měsíce či nikoliv.

Odkázal v této souvislosti na stanoviska soudce vrchního soudu a spoluautora novely trestního řádu uveřejněná v renomovaných odborných časopisech i na stanovisko Veřejného ochránce práv, která jsou odlišná, pokud se jedná o možnost aplikace ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu, od právního názoru obecných soudů rozhodujících v jeho věci.

Je-li aplikované právo nepředvídatelné, dochází k porušení zásady právní jistoty a jeho zbavení osobní svobody bylo od 28. února 2003 nezákonné.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení čl.

5 odst.

1 lit. f) Úmluvy tím, že nebyl propuštěn z vyhošťovací vazby k 28. února 2003 a aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003 sp. zn.

67 To 23/2003 zrušil.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K vyjádření k ústavní stížnosti vyzval Ústavní soud účastníky řízení - Městský soud v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn.

50 T 193/2001.

Předseda senátu 67 To Městského soudu v Praze ve svém vyjádření odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze.

S rozhodnutím o ústavní stížnosti bez ústního jednání vyslovil souhlas.

Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.

Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, zejména i s napadenými usneseními obecných soudů, jakož i se stížností podanou stěžovatelem proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn.

50 T 193/2001.

Zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně, s níž se stížnostní Městský soud v Praze v napadeném usnesení řádně vypořádal.

Ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21.1.2002 sp. zn.

50 T 193/2001 byl stěžovatel uznán vinným trestnými krádeže podle § 247 odst.

1 lit. b), odst.

2 trestního zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst.

1 a 2 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců a trest vyhoštění z území České republiky na dobu ve výměře 5 let.

Odvolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2002, sp. zn.

67 To 313/2002 podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

Po odpykání uloženého trestu odnětí svobody bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. června 2002, sp. zn.

50 T 193/2001 rozhodnuto, že se stěžovatel podle § 350c odst.

1 trestního řádu bere do vyhošťovací vazby, a to od 28. června 2002 od 20.05 hod.

Stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2002 sp. zn.

67 To 385/2002 podle § 148 odst.

1 lit. c) trestního řádu zamítnuta.

V době trvání vyhošťovací vazby rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 9 podle § 350c odst.

2 trestního řádu za použití § 71 odst.

5 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě a rovněž o žádostech stěžovatele o propuštění z vazby, a to ve dnech 4. října 2002 a 12. prosince 2002 a naposledy usnesením ze dne 6. března 2003.

Tímto posledním rozhodnutím o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byla žádost opětovně podle § 350c odst.

2 trestního řádu za použití § 72 odst.

3 trestního řádu zamítnuta s odůvodněním, že pokud se jedná o nejvyšší přípustnou dobu trvání vyhošťovací vazby, pak při nedostatku jakékoli výslovné úpravy použije § 71 odst.

8 trestního řádu analogicky, avšak použití § 71 odst.

9 trestního řádu per analogiam nepřichází v úvahu, neboť v řízení vztahujícím se k vyhošťovací vazbě přípravné řízení není konáno a jediným možným omezením je, že vyhošťovací vazba nemůže přesáhnout celkovou dobu vazby stanovenou v § 71 odst.

8 trestního řádu Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003 podle § 148 odst.

1 lit. c) trestního řádu zamítnuta s tím, že se stížnostní soud plně ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se nemožnosti aplikace ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu při určení přípustné doby trvání vyhošťovací vazby.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. června 2003 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel propouští z vyhošťovací vazby na svobodu.

Po posouzení daného případu Ústavní soud konstatuje, že právní názor vztahující se k užití ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního, a to zejména ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu, na řízení o vyhošťovací vazbě dle odkazu v ustanovení § 350c odst.

2 trestního řádu, je v odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, stejně jako v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně tomuto rozhodnutí předcházejícím, dostatečným způsobem zdůvodněn, jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst.

2 trestního řádu V tomto směru nelze napadenému rozhodnutí ničeho vytknout.

K samotnému problému týkajícímu se stanovení nejvyšší přípustné doby trvání vyhošťovací vazby uvádí Ústavní soud následující: Institut vyhošťovací vazby je upraven od účinnosti zákona č.

150/1997 Sb., tj. od 1. října 1997, v ustanovení § 350c trestního řádu Podle odstavce 1, hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.

Odstavec 2 stanoví, že nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a její nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou, se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního (tj. ustanovení § 67 až § 74a trestního řádu).

Před účinností novely trestního řádu, provedené zákonem č.

265/2001 Sb., byla soudní judikatura jednotná v tom směru, že lhůty stanovené v ustanovení § 71 trestního řádu pro trvání vazby a její prodloužení se vztahují i na lhůty trvání vazby vyhošťovací.

Citovanou novelou nedoznalo ustanovení § 350c trestního řádu změn, výrazně však bylo změněno ustanovení § 71 trestního řádu upravující dobu trvání vazby.

Novelizované ustanovení § 71 trestního řádu stanoví jednak v odstavci 8 nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby v trestním řízení, která nesmí být přesáhnuta, a to v závislosti na závažnosti trestného činu, pro který je trestní řízení vedeno a dále zcela nově v odstavci 9 dělí maximálně přípustnou celkovou dobu trvání vazby na přípustnou dobu trvání vazby v řízení přípravném (1/3) a v řízení před soudem (2/3).

Je proto třeba posoudit, zda při určení maximální délky trvání vyhošťovací vazby je na místě vycházet pouze z ustanovení § 71 odst.

8 trestního řádu či aplikovat i ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu, jak se domáhá stěžovatel.

Především nutno konstatovat, že délka trvání vyhošťovací vazby se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení, byť i ustanovení § 350c trestního řádu není zahrnuto do výčtu ustanovení uvedených v ustanovení § 71 odst.

11 trestního řádu, neboť toto ustanovení vymezuje případy, v nichž se jedná stále o vazbu ve stadiu trestního stíhání, tedy o vazbu ve smyslu ustanovení § 67 a násl. trestního řádu, o jakou se jednalo v původním řízení, nikoliv o jiný typ vazby upravený zcela samostatným ustanovením trestního řádu, jakým je vyhošťovací vazba.

Ustanovení § 350c trestního řádu maximální dobu trvání vyhošťovací vazby neurčuje, je proto třeba při určení tohoto limitu trvání vyhošťovací vazby vycházet - vzhledem k ustanovení § 350c odst.

2 trestního řádu - z toho ustanovení trestního řádu, které je svou povahou a svým účelem nejbližší předmětu absentující speciální úpravy, tj. z ustanovení § 71 odst.

8 trestního řádu a celkovou přípustnou dobu trvání vazby v trestním stíhání uplatnit jako celkovou přípustnou dobu vyhošťovací vazby v řízení o výkonu trestu vyhoštění.

Jiná je však situace pokud jde o aplikaci ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu na vyhošťovací vazbu.

Citované ustanovení rozděluje dobu trvání vazby v trestním stíhání podle jeho jednotlivých stadií, a to na vazbu v přípravném řízení a vazbu v řízení před soudem.

Jedná se tedy jednoznačně o ustanovení týkající se úseku trestního řízení od zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé (§ 12 odst.

10 trestního řádu).

K realizaci vyhošťovací vazby dochází v úseku trestního řízení zcela samostatném, a to v řízení vykonávacím (§ 315 až § 362 trestního řádu), které nelze jakýmkoliv způsobem rozdělit na přípravné řízení a řízení před soudem a tudíž u tohoto institutu není ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu aplikovatelné.

Ústavní soud uzavírá, že na řízení citovaná v § 350c odst.

2 trestního řádu lze užít jen ta ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního, jejichž podstata není spojena výlučně s institutem vazby v rámci trestního stíhání.

Při stanovení nejvyšší přípustné doby trvání vyhošťovací vazby je s ohledem na ustanovení § 350c odst.

2 trestního řádu nutno vycházet z ustanovení § 71 odst.

8 trestního řádu, naproti tomu ustanovení § 71 odst.

9 trestního řádu použít nelze.

Zásadní námitku uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti je proto třeba považovat za neopodstatněnou.

Rovněž v postupu obecných soudů v řízení vztahujícím se k rozhodování o vzetí stěžovatele do vyhošťovací vazby, k dalšímu rozhodování o ponechání stěžovatele v této vazbě a k rozhodování o jeho žádostech o propuštění z vazby nebyla shledána žádná pochybení.

Maximální délka trvání vyhošťovací vazby stěžovatele byla stanovena v souladu s ustanovením § 71 odst.

8 trestního řádu na dobu 12 měsíců a po uplynutí této doby byl stěžovatel propuštěn na svobodu.

Nedošlo tedy k porušení žádných ustanovení trestního řádu vztahujících se k vyhošťovací vazbě a nedošlo tudíž k tvrzenému porušení ústavního práva stěžovatele zakotveného v čl.

5 odst.

1 lit. f) Úmluvy.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 lit. a) zákona, jako zjevně neopodstatněnou mimo jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 14. ledna 2004 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu