Decision detail

IV.ÚS 109/04

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2004:4.US.109.04

Date

19. 8. 2004

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 109/04 ze dne 19. 8. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 109/04

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, o ústavní stížnosti ing.

I.

B. zastoupeného Mgr.

J.

V. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j.

36 K 24/2003-177 ze dne 19. prosince 2003, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í Stěžovatel s tvrzením porušení ustanovení čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) čl.

2 odst.

3 a čl.

90 Ústavy napadá usnesení Krajského soudu v Praze shora označené a domáhá se jeho zrušení.

Napadeným usnesením vydaným vyšším soudním úředníkem v právní věci úpadce JB 91 s. r. o. se sídlem Příbram IX, Nová Hospoda čp.

150 bylo stěžovateli uloženo podat žalobu proti správci konkursní postaty na vyloučení věci z konkursní podstaty.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je bývalým společníkem úpadce, na jehož majetek byl dne 1. srpna 2003 prohlášen konkurs.

V rámci konkursního řízení stěžovatel žádnou pohledávku nepřihlásil a nestal se účastníkem řízení.

Obsah napadeného usnesení je pro něj naprosto nesrozumitelný, postrádá základní náležitosti, které je třeba v demokratické společnosti a právním státě klást na úkony soudu, což je v rozporu s čl.

2 odst.

2 Listiny, čl.

2 odst.

3 a čl.

90 Ústavy.

Soud, aniž mu umožnil nahlédnutí do příslušného spisu, jej tak nutí podat žalobu na základě informací, které jsou pro podání takové žaloby zhola nedostatečné a stěžovatel se tak nutně opírá pouze o své vlastní odhady toho, čeho (jaké pohledávky) se "snad" může usnesení týkat.

Napadené usnesení má pro něj, jak dále ve stížnosti uvádí, i významné hmotněprávní důsledky z hlediska zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen zákona o konkursu a vyrovnání), konkrétně jeho ust. § 19 odst.

2.

Pokud by totiž stěžovatel usnesení soudu, byť nesrozumitelné, nerespektoval, byla by do podstaty zahrnuta i pohledávka za ním, o jejíž existenci a platnosti se však může jen dohadovat.

S ohledem na to, že ve smyslu ust. § 202 odst.

1 písm. a) o. s. ř. nemá možnost se proti napadenému usnesení odvolat, navrhuje, aby Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení a obsah ústavní stížnosti a vázán jejím petitem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jakkoliv je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že napadené usnesení je ve výrokové části nedostatečně určité a nejasné (a je tedy i otázkou, zda je vůbec vykonatelné, resp. zda za takového stavu mohou nastat důsledky předpokládané ust. § 19 odst.

Jakkoliv je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že napadené usnesení je ve výrokové části nedostatečně určité a nejasné (a je tedy i otázkou, zda je vůbec vykonatelné, resp. zda za takového stavu mohou nastat důsledky předpokládané ust. § 19 odst.

2 zákona o konkursu a vyrovnání) není dle přesvědčení Ústavního soudu toto usnesení způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Sám stěžovatel totiž v důvodech své ústavní stížnosti uvádí, že on sám v rámci konkursu žádnou pohledávku nepřihlásil a není mu jasno o jakou pohledávku v napadeném usnesení jde.

Nemá-li tedy stěžovatel za úpadcem žádnou pohledávku, nemůže být evidentně napadeným usnesením dotčen v žádném svém ústavně zaručeném právu.

Má-li ji, či měla-li by být do konkursní podstaty zařazena pohledávka, kterou má úpadce za stěžovatelem, jejíž existenci či pravost stěžovatel popírá, je pak na něm samotném a věcí jeho vlastní odpovědnosti, aby v souladu se zásadou "vigilantibus iura" zákonem poskytovanými prostředky svá práva střežil.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004