Decision detail

III.ÚS 585/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.585.04
Date: 16. 12. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 585/04 ze dne 16. 12. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 585/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jana Musila, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P.

Ř. zastoupeného JUDr.

P. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. července 2004 č. j.

8 Co 317/2004-260 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 5. ledna 2004 č. j.

17 C 149/95-231, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele potvrdil tamtéž uvedené usnesení Okresního soudu v Karviné, jímž byl zamítnut jeho návrh na doplnění rozsudku téhož soudu ze dne 26. listopadu 2003 č. j.

17 C 149/95-222.

Stěžovatele tvrdil, stručně vyjádřeno, že jím nebylo věcně rozhodnuto o jeho vzájemném návrhu, podaném v průběhu řízení.

Uvedené soudy, poté co posoudily procesní projev vůle stěžovatele, resp. jeho obecného zmocněnce, vyšly ze zjištění, že v občanskoprávní věci meritorně řešené citovaným rozsudkem, v níž měl stěžovatel postavení žalovaného, nedošlo z jeho strany k podání vzájemného návrhu, nýbrž k uplatnění obrany proti návrhu, pročež podřadily předmětný projev vůle pod ustanovení § 98 o. s. ř.

V této souvislosti považovaly za rozhodné, že na výslovnou výzvu nalézacího soudu, směřující k vyjasnění povahy předmětného projevu vůle, obecný zmocněnec stěžovatele uvedl, že se stran stěžovatelem v řízení uplatněného peněžitého nároku nejedná o vzájemný návrh ve smyslu § 97 o. s. ř.

Citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž v rámci obsáhlých vývodů dovozoval, že jím došlo k dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Je přesvědčen o tom, že pokud došlo k zamítnutí žaloby vůči němu podané, měl Okresní soud v Karviné meritorně rozhodnout rovněž o nároku stěžovatelem uplatněném.

Tento ve smyslu jím projevené vůle v daném řízení, jak dále v ústavní stížnosti uvedl, totiž nevznesl jako obranu proti návrhu, ale jako vzájemný návrh, o němž mělo být, jak již zmíněno, věcně rozhodnuto.

Usnesení okresního soudu rovněž vytýká neurčitost výroku, když z něj není zřejmé, o jakém návrhu na doplnění rozhodnutí se tento vyslovuje.

Návrh stěžovatele vykazuje z pohledu ústavních kautel spravedlivého procesu znaky zjevné neopodstatněnosti.

Nutno říci, že obecné soudy posoudily podání stěžovatele, resp. jeho vyjádření (učiněné prostřednictvím obecného zmocněnce s právnickým vzděláním), jímž odůvodňoval procesní povahu (určení a požadavek) tvrzeného nároku, na základě výkladu takto vyjádřeného procesního projevu vůle, a to provedeného v rámci nezávislého soudního rozhodování limitovaného postulátem vyloučení svévole (čl.

82 ve spojení s čl.

1 odst.

1 Ústavy ČR).

Tento projev vůle následně v intencích relevantního právního rámce (§ 97 odst.

1, § 98 o. s. ř.), jakož i ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí náležitě právně kvalifikovaly (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1994 sp. zn.

5 Cmo 76/94, publikované pod č.

50 in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č.

8/1996, str.

276 a násl.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998 sp. zn.

2 Cdon 1506/96, publikovaný pod č.

21 v téže sbírce č.

4/1999, str.

185 a násl.; nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

II.

ÚS 159/97 , publikovaný pod č.

135 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Vydání 1., Praha, C.

Beck 1998, str.

219 a násl.).

S námitkou tvrzené neurčitosti výroku napadeného usnesení Okresního soudu v Karviné se potom vypořádal Krajský soud v Ostravě odpovídajícím způsobem potud, pokud uvedl, že tuto neurčitost lze odstranit při současném propojení výroku s odůvodněním, v němž je výslovně uvedeno, že se ve vztahu k zamítnutí návrhu na doplnění rozsudku jedná o povinnost každého z žalobců zaplatit stěžovateli částku 5.165,50 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

Proto Ústavní soud, který není další (třetí či čtvrtou) přezkumnou (odvolací) instancí v soustavě obecných soudů, návrh, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl [§ 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 16. prosince 2004