Decision detail

III.ÚS 527/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.527.03
Date: Nov 3, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 527/03 ze dne 11. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 527/03

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) M.

J., a 2) R.

M., zastoupených JUDr.

F., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2003 č. j.

28 Cdo 1992/2003-315, Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003 č. j.

23 Co 430/2002-290 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. srpna 2002 č. j.

12 C 216/93-269, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatelé, kteří se domáhali zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnili ústavní stížnost tím, že podle jejich přesvědčení soudy jimi porušily práva zakotvená v čl.

36 odst.

1 a v čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Poukázali na okolnosti, za nichž užívali nebytové prostory v nemovitosti žalobců a za nichž byla uzavírána nájemní smlouva, na skutková zjištění a právní závěry soudu I. a II. stupně, jež jsou, dle jejich názoru, v extrémním nesouladu se skutečným stavem, a na neúplně zjištěný skutkový stav.

Uvedli, že v řízení uplatnili proti žalobcům svou pohledávku ve výši 842.516,55 Kč, když tuto částku vynaložili na rekonstrukci objektu a když také byla obsažena v dohodě o narovnání a o skončení nájmu ze dne 30. listopadu 1992.

Proto poté, co soud I. stupně původním rozsudkem ze dne 21. prosince 1998 zamítl žalobu žalobců a dále jim uložil povinnost zaplatit žalovaným částku 368.656,- Kč, byli s výsledkem řízení spokojeni a nebyl dán důvod k podání odvolání - rozsudek odpovídal tomu, čeho se domáhali v souladu s uzavřenou dohodou.

Vyslovili přesvědčení, že tedy nic nebrání tomu, aby po zrušení rozsudku nadále uplatňovali svou pohledávku ve výši 842.516,55 Kč.

Dovolací soud se pak nevypořádal se všemi dovolacími námitkami, s tvrzeným nesprávným postupem soudů, u nichž řízení probíhalo více jak 10 let, nevzal v úvahu ani to, že se spis opakovaně ztratil a tak bylo rozhodováno podle jeho rekonstruovaných zbytků a že pak některé rozhodující důkazy scházely.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.

Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst.

1 písm. a), § 43 odst.

1 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl.

V řízení o žalobě na plnění z nájemní smlouvy soudy I. i II. stupně opodstatněně shledaly důvodnost žaloby, v níž se nároky žalobců opíraly o platně uzavřenou nájemní smlouvu, vztahující se k nebytovým prostorám.

Pokud jde o tvrzenou pohledávku žalobců, tj stěžovatelů, z obsahu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. srpna 2002 bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 21. prosince 1998 č. j.

12 C 216/93-86 byla mj. zamítnuta žaloba žalovaných ohledně částky 497.378,10 Kč, proti tomuto výroku žalovaní odvolání nepodali a proto označený výrok nabyl právní moci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal a posoudil předmětnou věc podle § 3 odst.

2 zák. č.

116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a s ohledem na důkazy provedené Obvodním soudem pro Prahu 8 se důvodně ztotožnil se zjištěním, že nájemní smlouva byla účastníky řízení uzavřena 12. května 1992 s účinností od 1. června 1992 platně, když žalobci jako pronajímatelé nemovitosti dne 20. dubna 1992 požádali o udělení souhlasu k výše uvedené smlouvě a příslušný úřad v Újezdě do 15 dnů o žádosti nerozhodl a když ve smyslu § 3 odst.

2 zák. č.

116/1990 Sb., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, jestliže národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodl, mělo se za to, že souhlas byl udělen.

Na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, v němž se dovolací soud vypořádal se všemi námitkami v dovolání uplatněnými, tedy i s námitkou týkající se tvrzené dohody o narovnání sporných práv mezi účastníky ve smyslu § 585 obč. zákona, lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2004