Decision detail

III.ÚS 500/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.500.03
Date: Jan 4, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 500/03 ze dne 1. 4. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 500/03

Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatele Z.

V. zastoupeného JUDr.

M., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2003 č. j.

13 To 268/2003-146 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. června 2003 č. j.

2 T 117/2002-123, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen v právu na spravedlivý proces zakotveném v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Podle odůvodnění stížnostních bodů návrhu k porušení označeného ústavně zaručeného základního práva mělo dojít v jeho trestní věci tím, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly jednak s rozpornými tvrzeními podanými stěžovatelem a spoluodsouzeným, jednak ani s obdobně založenými výpověďmi slyšených svědků.

Odvolací soud potom dle názoru stěžovatele taktéž nepřípadně nevyhověl jeho návrhu na zopakování důkazu výslechem poškozeného.

Dále poukázal stěžovatel rovněž na to, že v době, kdy probíhala ze strany poškozeného rekognice fotografiemi, vedoucí k jeho identifikaci, tento již na základě předchozího (v návrhu blíže popsaného) "tipování" věděl, kdo mohli být pachatelé předmětného jednání, tj. byl srozuměn s tím, že by se mohlo jednat o stěžovatele a spoluodsouzeného D.

Proto neměla být předmětná fotorekognice použita v dané věci jako důkaz relevantní pro rozhodnutí o vině a trestu.

S ohledem na tyto výhrady má stěžovatel za to, že pro závěr o jeho vině neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, na základě něhož by bylo lze dovodit, že inkriminovaný čin spáchal, když má za to, že právní závěry v jeho věci obecnými soudy učiněné jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a vlastní skutková zjištění rovněž v nesouladu s provedenými důkazy.

Proto se stěžovatel domáhal odkladu vykonatelnosti v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze a současně požadoval, aby Ústavní soud následně toto rozhodnutí, jakož i jeho vydání předcházející shora označený rozsudek Okresního soudu v Berouně nálezem zrušil.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn.

2 T 117/2002, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stran merita věci byl stěžovatel po provedeném trestním řízení rozsudkem tamního soudu ze dne 9. června 2003 č. j.

2 T 117/2002-123 pro ve výroku blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst.

1 tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst.

2 tr. zák. a odsouzen (při současném zrušení výroku o trestu uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. května 2003 sp. zn.

1 T 35/2003) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

K odvolání stěžovatele a dále státní zástupkyně podanému v jeho neprospěch a směřujícímu do výroku o trestu Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (I.) citované rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, když při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.

Odvolání stěžovatele zamítl (II.).

Po prostudování připojeného spisového materiálu a zohlednění přípustných výhrad (viz níže) stěžovatelem předložených dospěl Ústavní soudu k závěru, že podaná stížnost vykazuje z pohledu ústavních kautel znaky zjevné neopodstatněnosti.

Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl.

83 Ústavy ČR).

Je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto řádně vypořádaly (§ 125 odst.

1 tr. řádu), a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.

Ve své podstatě jsou jeho výhrady pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů a směřují proti ve věci provedenému důkaznímu řízení.

Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy ve věci sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , sp. zn.

III.

ÚS 166/95 a další).

V daném případě Ústavní soud tento stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů.

Jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR.

Nejinak je tomu potom i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému neprovedení jím navrhovaného důkazu, když podstatné pro posouzení této výhrady z pohledu ústavněprávního přezkumu je to, že se v projednávané věci ohledně zmíněného návrhu nejedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ve věci sp. zn.

III.

ÚS 464/99 , sp. zn.

II.

ÚS 213/2000 a další).

Neakceptování tohoto důkazního návrhu v kontextu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze je zcela v intencích zásady volného hodnocení důkazů a kautel, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nález ve věci sp. zn.

ÚS 733/01 ).

Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu, a to i co do jejich věrohodnosti, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele.

Tento postup logicky a adekvátně věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil.

Odvolací soud se potom s výhradami stěžovatele ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal, a stejně tak výslovně uvedl, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na opětovný výslech poškozeného.

Pokud potom stěžovatel namítal pochybení upínající se k provedení rekognice, jak vyloženo výše, z předmětného spisu vyplývá, že tuto výhradu uplatnil až v řízení před Ústavním soudem.

S ohledem na redukci revizního principu (§ 254 tr. řádu), resp. ve vztahu k meritornímu rozhodnutí o vině a trestu založení principu vymezeného přezkoumání v trestním řízení novelizací trestního řádu provedenou zák. č.

265/2001 Sb., nemohlo být v řízení před Ústavním soudem z pohledu principu subsidiarity k této námitce coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto (srov. nálezy ve věci sp. zn.

III.

ÚS 359/96 , sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 , sp. zn.

III.

ÚS 183/01 ).

Pro tyto důvody byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Proto se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť tento se stal pro uvedené bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2004 JUDr.

Jiří Mucha předseda III. senátu Ústavního soudu