Decision detail

II.ÚS 734/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.734.02
Date: 16. 6. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 734/02 ze dne 16. 6. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Dagmar Lastovecké, soudců JUDr.

Jiřího Nykodýma a JUDr.

Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.

T., zastoupeného JUDr.

N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2002, č. j.

5 Co 1605/2002-143, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. prosince 1998, č. j.

4 C 120/96-53, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení, a 1) Lesů České republiky, s. p. a 2) E., spol. s r. o. jako vedlejších účastníků, t a k t o: Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. listopadu 2002, brojí proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, jímž byla 2. žalovanému ve sporu [vedlejšímu účastníku ad 2)] uložena povinnost zaplatit mu částku 27.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok č.

I.) a vůči 1. žalovanému [vedlejšímu účastníku ad 1)] byl návrh na zaplacení uvedené částky s příslušenstvím v celém rozsahu zamítnut, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích napadených odvoláním potvrzen.

Má za to, že vydáním napadených rozhodnutí, bez bližší ústavněprávní argumentace, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Dle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky stěžovatele uplatňovanými během řízení a pojatými do jím uplatněných opravných prostředků nebo vyjádření k nim, se stěžovatel domnívá, že soud prvního stupně i soud odvolací (rovněž tak soud dovolací) nesprávně posoudily otázku odpovědnosti 1. žalovaného za škodu, která mu vznikla neoprávněným vykácením porostů ležících na jeho pozemku, vycházeje při tom zejména z nesprávného výkladu zák. č.

229/1991 Sb a § 415 a 670 obč. zák, a svá rozhodnutí neodůvodnily v souladu s ust. § 157 o. s. ř.

Stěžovatel v té souvislosti argumentuje zejména účelem restitučních předpisů, poukazujíc na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález č.

131/94; zřejmě má na mysli nález sp. zn.

Pl.

ÚS 16/93 in.

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

1, č.

25, C.

Beck Praha 1994), a navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn.

4 C 120/96, z nějž zjistil, že stěžovatel se domáhal po obou žalovaných zaplacení částky 39.832,- Kč (v průběhu řízení návrh omezil na částku 27.000,- Kč) s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla vykácením lesního porostu na pozemku, jež mu byl vrácen dle zák. č.

229/1991 Sb., a to v souvislosti s nesprávným vytyčením hranic vracených pozemků (pracovníkem 1. žalovaného, který byl až do 1.

1994 nájemcem pozemku) několika oprávněným osobám a těžbou dřeva na pozemku sousedním (2. žalovaným v březnu 1994).

Rozsudkem ze dne 10. prosince 1998, č. j.

4 C 120/96-155 (ústavní stížností napadeným), Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl o návrhu tak, že výrokem I. uložil 2. žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení, výrokem II. tento nárok vůči 1. žalovanému v celém rozsahu zamítl, výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit 1. žalovanému náklady řízení a výrokem IV. rozhodl o povinnosti 2. žalovaného uhradit náklady řízení českému státu.

Soud vzal za prokázané, že 1. žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, a tedy za škodu dle ust. § 420 a násl. obč. zák neodpovídá.

Označením stromů vhodných k vykácení podle prostorových map i na pozemku stěžovatele si počínal jako odborný správce lesa podle § 12 odst.

2 písm. e) zák. č.

96/1977 Sb., o hospodaření v lesích.

Odpovědnost za náhradu vzniklé škody soud nedovodil ani ve vztahu k 2. žalovanému, dospěl však k závěru, že 2. žalovaný je povinen spornou částku vydat z titulu bezdůvodného obohacení, protože vytěžením lesního porostu na pozemku stěžovatele získal majetkový prospěch bez právního důvodu.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. srpna 1999, č. j.

7 Co 874/99-93, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a III. tak, že uložil 1. žalovanému povinnost k úhradě žalované částky a nákladů řízení stěžovateli solidárně s 2. žalovaným a ve výroku IV. tak, že uložil 1. žalovanému povinnost uhradit náklady řízení státu rovněž solidárně s 2. žalovaným.

Výrok I. nebyl napaden odvoláním a zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen (nebyl dotčen ani dalšími uplatněnými opravnými prostředky a nabyl právní moci dne 30. ledna 1999).

Krajský soud dospěl k závěru, že i 1. žalovaný odpovídá za škodu, neboť před ukončením nájemního vztahu k pozemku měl provést geometrické zaměření pozemku a nikoliv vycházet z tvrzení oprávněných osob.

Dovodil jeho odpovědnost i jako nájemce pozemku (přestože nájem zanikl dohodou ke dni 1.

1994, k faktickému předání pozemku došlo až 24.

1994).

S ohledem na to, že stěžovateli vznikla pouze jedna majetková újma, uložil oběma žalovaným povinnost uhradit ji společně a nerozdílně.

Na základě dovolání podaného 1. žalovaným Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. února 2002, č. j.

25 Cdo 766/2000-22, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Dospěl k závěru, že nebylo povinností 1. žalovaného při skončení nájmu vyměřit hranice pronajatého pozemku; nemohl porušit ani povinnosti nájemce pozemku, neboť nájemní vztah skončil dříve než došlo k provedení těžby - vykonával tedy pouze odbornou správu lesů a odpovědnost za vzniklou škodu nenese.

Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že předpisy občanského práva neumožňují uložení solidární povinnosti k úhradě náhrady škody solidárně s bezdůvodně obohaceným.

Krajský soud vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 30. srpna 2002, č. j.

5 Co 1605/2002-143, (rovněž napadeným ústavní stížností) rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. prosince 1998 č. j.

4 C 120/96-53 v odvoláním napadených výrocích (II., III. a IV.) potvrdil.

Ústavní soud dle ust. § 42 odst.

4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje stejné námitky, které uplatňoval již v obou odvolacích řízení i řízení dovolacím.

Má za to, že s těmito námitkami se soudy a zejména dovolací soud náležitě vypořádaly.

Popřel. že by jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nezákonné a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Okresní soud v Českém Krumlově se ke stížnosti meritorně nevyjádřil, s ohledem na skutečnost, že soudce rozhodující věc se v mezidobí vzdal funkce.

Odkázal v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II.

ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č.

5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157).

Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu.

Současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti.

Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané jak v obou napadených rozhodnutích, tak zejména v rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž stížnost svou argumentací rovněž byť nepřímo směřuje.

V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Argumentace stěžovatele nálezem ve věci, sp. zn.

Pl.

ÚS 16/93 , in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., č.

25, Praha 1993, 1994, I.

Díl, v obdobné věci není případná. (shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 647/02 ).

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 16. června 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká v. r. předsedkyně senátu