Decision detail

II.ÚS 57/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.57.04
Date: May 5, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 57/04 ze dne 5. 5. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti Bc. R. P., zastoupeného J. D., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 8 Co 513/2003-181, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. února 2003, č. j. 10 C 250/2000-156, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. února 2003, č. j.

10 C 250/2000-156, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit Bc.

P. výživné ve výši 30 800,- Kč za dobu od 11.

12.

2000 do 21.

2002 ve splátkách po 5 200,- Kč měsíčně, dále byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalšího výživného za dobu od 16.

2001 do 21.

2002 ve výši 9 300,- Kč, dále bylo zastaveno řízení o placení výživného ve výši 3 000,- Kč měsíčně od 22.

2002, a konečně bylo stěžovateli uloženo aby zaplatil soudní poplatek, a nahradil náklady řízení Bc.

P. a státu.

Konečně se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2003, č. j.

8 Co 513/2003-181, kterým byl k odvolání stěžovatele změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a to tak, že byly zvýšeny v jeho neprospěch, a v ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 a násl.

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy nepřistoupily na jeho argumentaci, že přiznání výživného manželce Bc.

P., je v rozporu s dobrými mravy.

Podle stěžovatele nemůže výživné od manžela požadovat ten z manželů, který bezdůvodně odešel ze společné domácnosti a zapříčinil tak rozvrat společného soužití.

Dále je podle názoru stěžovatele nepřípustné, aby byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení státu změněn v jeho neprospěch.

Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Vsetíně, jako účastníci řízení, neuvedli ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti nic, co by nebylo uvedeno již v odůvodnění jejich rozhodnutí, a proto se těmito vyjádřeními Ústavní soud nezabýval.

Bc.

P. se postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn.

10 C 250/2000, a seznámil se tak s celým řízením.

Soudy obou stupňů nepřistoupily na argumentaci stěžovatele, že výživné manželce nelze přiznat pro rozpor s dobrými mravy, protože Bc.

P. bezdůvodně opustila společnou domácnost.

Obecné soudy z provedených důkazů vyvodily závěr, že Bc.

P. opustila společnou domácnost pro zásadní názorové neshody se stěžovatelem.

Tento závěr obecných soudů lze vyvodit z provedeného dokazování.

Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnocení obecných soudů bez dalšího hodnotit, jak je dovozeno shora.

Pokud se týká stěžovatelovy námitky, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení státu v neprospěch stěžovatele, i tato námitka je zjevně neopodstatněná.

V důsledku odvolání stěžovatele předmětný výrok soudu prvního stupně nenabyl právní moci.

Proto bylo na odvolacím soudu, aby přezkoumal správnost i tohoto výroku.

Zásada zákazu reformace in peius, která je obecně platná v trestním řízení soudním, v daném případě z procesní normy nevyplývá.

Naopak z § 148 odst.

1 a z § 151 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), vyplývá způsob rozhodování o nákladech řízení státu.

Pokud soudy obou stupňů správně vypočítaly úspěch stěžovatele v poměru 34% k celku je tedy správným i změněný výrok o náhradě nákladů řízení státu v poměru 66% k celku.

Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění obecných soudů byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Je patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Rozhodnutí obecných soudů mají oporu v procesních předpisech.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k jakémukoliv zásahu do práv podle článku 36 a násl.

Listiny či jiných základních práv stěžovatele.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu