Decision detail

II.ÚS 538/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.538.03
Date: Jun 4, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 538/03 ze dne 6. 4. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Dagmar Lastovecké a JUDr.

Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J.

K., R.

B., a Ing.

K., všech zastoupených JUDr.

B., proti usnesení Policie ČR, Městské ředitelství, SKPV odbor obecné kriminality Brno-sever ze dne 5.

2003, č.j.

ČTS: MRBM - 187/KPV-SEV-TČ-2003 a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15.

10.

2003, č.j.

5 Zn 2535/2003-13, za účasti Městského státního zastupitelství v Brně, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl.

2 odst .2, čl.

26 odst.1, čl.

36 odst.

2, čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod a čl.

2 odst.

2 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského státního zastupitelství v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání proti usnesení Policie ČR, Městské ředitelství, SKPV odbor obecné kriminality Brno-sever, o odložení trestního oznámení stěžovatelů ze dne 28.

2003 na jednatele společnosti S., s.r.o., M.

K., JUDr.

S. a JUDr.

K., pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 249a odst.2, krádeže dle § 247 odst.

1 písm. b) a poškozování cizí věci dle § 257 odst.

1 trestního zákona.

Trestní oznámení podané stěžovatelkami J.

K. a R.

B. bylo odůvodněno tím, že měly pronajaté prostory v domě na Dukelské třídě v Brně, který počátkem roku 2001 koupila obchodní firma S., s.r.o., a sdělila jim, že jejich smlouvy o nájmu jsou neplatné a že se mají z objektu vystěhovat.

Od dubna 2002 jim byla opakovaně zaslána výpověď z nájmu a bez předchozího upozornění jim pak byly dne 25.

2003 věci z jejich obchodních prostor násilně vystěhovány a odvezeny na neznámé místo.

Škodu stěžovatelky vyčíslily na 700.000,- Kč.

K trestnímu oznámení se téhož dne připojil i stěžovatel Ing.

K., který jemu vzniklou škodu odhadl na 1.700.000,- Kč.

Dle názoru stěžovatelů policejní orgán věc nesprávně posoudil a záměrně nezjistil další skutečnosti, které by vedly zcela jistě k jinému závěru, t.j k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 249a odst.2,. § 257 odst.1 a § 247 odst.

1 písm. b) trestního zákona.

Policejní orgán ani státní zastupitelství se nevypořádaly s tím, že se do řízení přihlásil Ing.

K., jemuž vznikla škoda 1.700.000,- Kč, a ve svých usneseních ho neuvádí.

Proto také stížnost do usnesení Policie ČR podaly jen stěžovatelky.

Stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s platnou právní úpravou a neodůvodněně zastavily trestní řízení, čímž došlo k porušení čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

2 odst.

2 Ústavy ČR.

Jejich rozhodnutím došlo ke kolizi s čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, neboť orgán státní moci nevzal v úvahu, že uvedeným jednáním byla způsobena škoda značného rozsahu, a nevypořádal se se zcizením movitých věcí a finančních prostředků.

Napadeným rozhodnutím jim bylo upřeno právo provádět podnikatelskou činnost.

Orgán státní správy v rozporu s čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod zvýhodnil postavení podezřelých ze spáchání trestných činů.

Domáhají se proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a uložil orgánům, které je vydaly, vést řádné trestní řízení.

Dále požadují, aby Ústavní soud orgánům statní správy přikázal obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelů, a to zejména tím, že zruší napadená rozhodnutí a umožní stěžovatelům užívat řádně jejich majetek a vykonávat jejich ústavně zaručená práva.

Stěžovatelé rovněž požádali, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem dle vyhl. č.

177/1994 Sb., ve znění vyhl. č.484/2000 Sb.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Napadeným usnesením bylo pravomocně rozhodnuto ve věci trestního oznámení, přičemž, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozhodnutí o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, spadá výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení.

Na tom nemůže nic změnit subjektivní přesvědčení stěžovatelů o spáchání trestného činu, neboť nemají z hlediska trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení rovnocenné postavení.

Ústavní soud např. již v usnesení, sp. zn.

II.

ÚS 361/96 , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.7, usn. č.

5, Praha, ročník 1997, judikoval, že z čl.

39 a čl.40 odst.

1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu.

Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.

Úprava uvedených otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá.

V dané věci Ústavní soud ověřil, že trestní oznámení stěžovatelů bylo vyšetřovatelem ve smyslu ustanovení § 158 odst.

3 tr. řádu řádně prověřeno.

Byly shledány důkazy a byla provedena šetření, ze kterých vyplynulo, že vlastník nemovitosti, poté, co dal nájemcům výpověď z nájmu nebytových prostor a před vystěhováním je upozornil, že si mohou své věci odvést, předmětné prostory vyklidil a věci stěžovatelů uložil do pronajatého skladu, přičemž je vyrozuměl o tom, kde si své věci mohou převzít.

Policejní orgán proto shledal, že nejde o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k nebytovému prostoru dle § 249a odst.2 tr. zák., a věc usnesením ve smyslu ustanovení § 159 odst.

1 tr. řádu odložil.

Státní zástupce při rozhodování o stížnosti proti tomuto usnesení dospěl zhodnocením důkazů ke stejnému závěru s tím, že v dané věci se nejedná ani o trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst.

1 tr.zák., či krádeže dle § 247 odst.

1 tr.zák., neboť v daném případě je zřejmé, že se nejednalo o úmysl věc odcizit nebo poškodit.

Ústavní soud dále zjistil, že, na rozdíl od tvrzení uváděného v ústavní stížnosti, napadeným prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto i o trestním oznámení stěžovatele Ing.

Policejní orgán v odůvodnění rozhodnutí podrobně konstatoval jím vyčíslenou škodu a dále uvedl, že stěžovatel nepředložil nájemní smlouvu uzavřenou s původním vlastníkem nemovitosti nebo vlastníkem současným, ale pouze smlouvu o pronájmu, uzavřenou s J.

Kolářovou, která není majitelkou předmětné nemovitosti.

Za této situace je ve vztahu ke stěžovateli Ing.

K. ústavní stížnost nepřípustná dle ust. § 75 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel (jak i sám uvádí) proti rozhodnuti Policie ČR, Městské ředitelství, SKPV odbor obecné kriminality Brno-sever, stížnost nepodal.

Vzhledem k tomu, že ústavně zaručené subjektivní právo domáhat se trestního stíhání fyzické osoby neexistuje, nelze proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem spatřovat porušení takových práv stěžovatelů, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již z povahy věci je zřejmé, že rozhodnutím o odložení trestního oznámení nemůže dojít k porušení práva na ochranu vlastnictví, práva podnikat, či dokonce rovnosti stran, neboť v trestním řízení stěžovatelé, jako oznamovatelé, rovnocenné postavení s orgány činnými v trestním řízení ani mít nemohou.

Zcela neopodstatněným je i požadavek stěžovatelů, aby Ústavní soud orgánům statní správy přikázal obnovit stav před porušením jejich základních práv a umožnit jim řádně užívat jejich majetek a vykonávat jejich ústavně zaručená práva, neboť činností těchto orgánů, ani napadeným rozhodnutím o odložení trestního oznámení, nedošlo ke stěžovateli tvrzenému neoprávněnému vyklizení pronajatých nemovitostí.

Správním orgánům, které rozhodují o oprávněnosti trestního oznámení, proto nemůže být ukládána povinnost k obnovení původního stavu či ukládána povinnost vydat jakékoliv rozhodnutí v tomto smyslu.

V dané souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že takovému požadavku nelze vyhovět ani s ohledem na jeho Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezenou pravomoc, kterou nemůže překračovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem byl návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut ve vztahu ke stěžovatelkám J.

K. a R.

B. dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu ke stěžovateli Ing.

K. dle ust. § 43 odst.1 písm. e) citovaného zákona, jako návrh nepřípustný.

Návrhu stěžovatelů na zaplacení nákladů řízení nemohlo být vyhověno, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta a nebyly tak splněny podmínky § 83 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2004 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu