Decision detail

II.ÚS 495/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.495.03
Date: Nov 10, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 495/03 ze dne 11. 10. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti S., a.s., zastoupené JUDr.

N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

1 Co 275/2001, ze dne 25.

2002, a rozsudku Městského soudu v Praze, č.j.

37 C 10/2001-43, ze dne 13.

2001, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing.

F., zastoupeného JUDr.

H., jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í: S., a.s., jako navrhovatel se svou podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl.

36 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Při posuzování splnění formálních náležitostí návrhu ověřoval nejprve Ústavní soud z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.

37 C 10/2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Tímto posledním opravným prostředkem bylo v posuzovaném případě usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.

2003, sp. zn.

30 Cdo 753/2003, a právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 22.

2003, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno oběma právním zástupcům účastníků (č.l.

86).

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném do 31.

2004, bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, kdy tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

V daném případě lhůta započala dne 22.

2003 a posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti byl den 20.

10.

2003.

Jestliže tedy ústavní stížnost byla, jak je patrno z razítka poštovního úřadu v Praze 1, předána k poštovní přepravě teprve dne 21.

10.

2003, stalo se tak po uplynutí zákonné 60denní lhůty pro její podání. a proto musela být ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost nelze věcně projednat.

I za této situace nicméně Ústavní soud k podané ústavní stížnosti konstatuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j.

37 C 10/2001-43, ze dne 13.

2001, bylo stěžovateli uloženo uveřejnit v jím vydávaném Hospodářském a podnikatelském týdeníku Profit omluvu za zveřejnění nepravdivé informace, že tehdejší ministr zemědělství ČR Ing.

F. byl ideovým spolupracovníkem StB, zaplatit Ing.

F. částku 100.000,- Kč jako morální satisfakci a nahradit mu náklady řízení, a to s ohledem na neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti uvedením nepravdivého údaje o něm, že byl ideovým spolupracovníkem SNB v článku ve shora uvedeném týdeníku dne 11.

12.

2000.

K odvolání stěžovatele pak Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn.

1 Co 275/2001, ze dne 25.

2002, rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že převzal a vyšel ze skutkových zjištění Městského soudu v Praze, která považuje za dostačující a správná, a sdílí závěr prvoinstančního soudu, že stěžovatel neprokázal pravdivost difamujícího tvrzení o Ing.

K napadeným rozsudkům stěžovatel uvádí, že oba soudy správně konstatují, že z lustračních osvědčení Ing.

F. vyplývá, že tento nebyl ve smyslu ustanovení § 2 odst.

1 písm. b) zákona č.

451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Lustrační zákon"), ideovým spolupracovníkem Státní bezpečnosti.

Pokud se pak ve zmíněném článku uveřejněném v týdeníku Profit dne 11.

12.

2000 a věnovaném kariéře Ing.

F. objevila v souvislosti s ním věta "ideový spolupracovník StB (?) - 1989", pak touto větou rozhodně není podle stěžovatelova názoru tvrzeno, že Ing.

F. byl ideovým spolupracovníkem StB ve smyslu § 2 odst.

1 písm. b) Lustračního zákona, nýbrž je toliko upozorňováno na pravděpodobnou jeho spolupráci s StB a jen v tomto smyslu je nutno zmíněnou větu chápat.

Stěžovatel v tomto směru argumentuje obsahem svazků Ministerstva vnitra, z nichž podle stěžovatelova názoru vyplývá, že Ing.

F. skutečně se Státní bezpečností spolupracoval, byl si vědom, že jde o spolupráci utajenou a podepsal závazek mlčenlivosti.

V tomto ohledu lze podle stěžovatelova názoru shledat napadené tvrzení pravdivým a proto dovození právní odpovědnosti za údajný zásah do osobnostních práv Ing.

F. stěžovatel považuje za nesprávný a navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn.

37 C 10/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze.

Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25.

2002 v dané věci, v němž jsou uvedeny důvody jeho rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, s nimiž se Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal a dospěl k závěru, že nejsou důvodné.

Pro posouzení věci je podle vyjádření Vrchního soudu v Praze rozhodující obsah osvědčení vydaného podle ustanovení § 9 odst.

1 Lustračního zákona, v němž se nachází výraz obsahu dochovaných archivních materiálů týkajících se Ing.

F. a nikoliv, jak tyto archivní materiály hodnotí stěžovatel.

Z uvedeného důvodu považuje Vrchní soud v Praze ústavní stížnost za nedůvodnou.

K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil rovněž vedlejší účastník Ing.

Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť obecné soudy obsah svazku Ministerstva vnitra s krycím názvem "Baron" řádně zhodnotily a správně dospěly k závěru, že z něho nelze dovodit, že by byl "ideovým spolupracovníkem StB".

Svazek "Baron" je pouze důkazem o činnosti StB a nikoliv jeho činnosti.

Vedlejší účastník pouze poskytl na předvolání státnímu orgánu vysvětlení podle zákona o SNB a podepsal závazek mlčenlivosti o tom, že byl StB vyslýchán.

Prohlašuje, že nikdy nebyl spolupracovníkem StB a odmítá logiku argumentace stěžovatele, že měl být ideovým spolupracovníkem StB, ale nikoliv ve smyslu Lustračního zákona.

Poukazuje na evidentní snahu stěžovatele, při zjevné nepravdivosti jím uveřejněné difamující informace, zaměřit dokazování k něčemu zcela jinému, a to že Ing.

F. alespoň vědomě spolupracoval s StB, čímž má mít označení za ideového spolupracovníka "reálný základ", i když není pravdivé.

S ohledem na uvedené důvody vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již proti rozhodnutí soudu I. stupně ve svém odvolání ze dne 19.

2001 (č.l.

52-57) a následně pak v dovolání ze dne 3.

12.

2002 (č.l.

79-80), které bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto pro nepřípustnost.

Podstatou těchto námitek je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazní situace a z ní učiněných právních závěrů.

Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim a ztotožnil se s právními názory soudu I. stupně.

Pokud pak stěžovatel namítá v souvislosti s postupem obecných soudů dotčení čl.

36 a čl.

38 Listiny a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR, nespecifikuje v čem toto porušení zmíněných ustanovení Listiny a Ústavy spatřuje a ústavní stížnost se tak jeví především jako vyjádření nesouhlasu stěžovatele s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zdůrazňuje, že jeho úkolem není posuzovat celkovou správnost či zákonnost napadených rozhodnutí, ale zvážit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud z připojeného spisového materiálu předně shledává, že v posuzované věci bylo prvoinstančním soudem provedeno dokazování, z něhož vyplynulo, že podle osvědčení vydaného ministerstvem vnitra dne 25.

1992 pod č.j.

1 D-14761/1-LU-91 byl Ing.

F. evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst.

1 písm. c) Lustračního zákona s dovětkem, že tato skutečnost neosvědčuje vědomou spolupráci se Státní bezpečností podle § 2 odst.

2 uvedeného zákona.

Nález nezávislé komise při FMV ze dne 21.

1992, č.j.

NK-446/S-92, pak rovněž shledal, že Ing.

F. nebyl vědomým spolupracovníkem StB.

Ke zmíněné kategorii "vědomých spolupracovníků StB" [ustanovení § 2 odst.

1 písm. c) a § 2 odst.

2 Lustračního zákona] Ústavní soud poznamenává, že tato byla na základě nálezu Ústavního soudu ČSFR ( sp. zn.

Pl.

ÚS 1/921 ) z Lustračního zákona s účinností od 15.

12.

1992 vypuštěna s odůvodněním, že osvědčení o této kategorii má pouze podmíněný charakter a neosvědčuje vědomou spolupráci, ale vyjadřuje pouze záměr orgánů StB takto podchycené osoby pro vědomou spolupráci získat, kdy zápisy v této kategorii byly prováděny nejen bez vědomí zapsaných osob, ale často i s úmyslem pracovníků StB předstírat svoji služební horlivost a aktivitu (viz Sbírka usnesení a nálezů ÚS ČSFR, ročník 1992, s.

74).

Podle pozdějšího osvědčení vydaného Ministerstvem vnitra dne 11.

10.

1993 pod č.j.

1 D-14761/1-LU-91 pak Ing.

F. nebyl evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst.

1 písm. a) nebo b) Lustračního zákona, tedy mimo jiné ani jako ideový spolupracovník StB [ustanovení § 2 odst.

1 písm. b) Lustračního zákona], jak zveřejnil stěžovatel v předmětném článku v časopisu Profit.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl obsah provedených důkazů a tyto důkazy poté ve smyslu § 132 o.s.ř. zhodnotil.

Jeho skutkové a právní závěry, které učinil v otázce, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka, vycházejí z obsahu provedených důkazů.

Na toto jeho odůvodnění pak v plném rozsahu odkázal odvolací soud.

Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, kdy jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy.

V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal postup obecných soudů při hodnocení důkazů jako postup překračující meze ústavnosti, a to ani ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že podle důkazů, které byly před oběma soudy provedeny, Ing.

F. s StB jednoznačně spolupracoval, což obecné soudy nesprávně zhodnotily a následně pak dovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv Ing.

Závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování, učiněné oběma obecnými soudy v posuzované věci, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a v poměru k napadeným rozhodnutím Ústavní soud nenalezl nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat a vyžadovalo proto jeho zásahu.

Po shledání uvedených skutečností Ústavnímu soudu za shora uvedeného stavu, kdy ústavní stížnost byla podána po stanovené lhůtě, nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

1 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2004 JUDr.

Michaela Židlická soudce zpravodaj