Decision detail

II.ÚS 428/04

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.428.04
Date: Apr 11, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 428/04 ze dne 4. 11. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti Y. I., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. K. Š., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 2 To 141/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 57 T 14/2002, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. V. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.

10.

2003, sp. zn.

2 To 141/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.

2003, sp. zn.

57 T 14/2002, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl.

8 Listiny základních práv a svobod a podle čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.

57 T 14/2002, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Proti stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi řízení bylo od 11.

12.

2000 vedeno trestní stíhání pro celkem šest útoků trestného činu loupeže podle § 234 odst.

1 odst.

3 zákona č.

140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterých se měli dopustit na různých osobách v době od 6.

2000 do 20.

11.

2000 v Jablonci nad Nisou, Praze a Hradci Králové.

Usnesením vyšetřovatele ze dne 24.

11.

2001 byly čtyři útoky vyčleněny k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Při seznámení s výsledky vyšetřování byl stěžovatel upozorněn na to, že pro dva útoky nebude nadále stíhán a jeho jednání bude nadále kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst.

1 odst.

2 tr. z., a jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst.

1 odst.

3 tr. z., spáchané formou spolupachatelství.

Obžaloba byla podána pro dva útoky trestného činu loupeže podle § 234 odst.

1 odst.

2 tr. z., spáchané formou spolupachatelství.

Útoky měly spočívat v tom, že jednak dne 19.

11.

2000 vnikli společně s dalšími neztotožněnými osobami do bytu v Plamínkově ulici v Praze, kde pod pohrůžkou použití střelných zbraní a rozpálené žehličky přinutili Y.

D. lehnout na podlahu, kde jej svázali do kozelce a ke škodě Y.

D. a T.

P. odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 53.819 Kč, a dále téhož dne vnikli do bytu v Kubištově ulici v Praze, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně spoutali M.

K., S.

K., M.

T., a B.

T., a ke škodě Y.

D., S.

K., a M.

K. odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 205.964 Kč.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15.

2003, č. j.

57 T 14/2002-512, byli oba obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu obžaloby, a za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.

2002, sp. zn.

5 T 101/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26.

2002, sp. zn.

2 To 137/02 (jakož i další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu).

Proti tomuto rozsudku oba obžalovaní na místě podali odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.

10.

2003, č. j.

2 To 141/03-586, byl rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově bylo rozhodnuto, že oba obžalovaní se pro výkon trestu zařazují do věznice s ostrahou za použití jiného zákonného ustanovení.

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.

2004, č. j.

8 Tdo 287/2004-645, odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědků, Y.

D. a T.

P., a provedené rekognice ze strany soudů obou stupňů.

Namítá, že rekognice byla provedena v rozporu s § 93 odst.

2 zákona č.

141/1963 Sb., trestního řádu soudního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť oba svědci v průběhu přípravného řízení nijak nepopisovali pachatele přepadení.

Výpovědi uvedených svědků jsou v rozporu jak vzájemně, tak i jednotlivě v jednotlivých fázích řízení.

To se týká osoby odnášející věci, okolnosti setkání svědkyně P. se svědkem K., a celkové doby přepadení.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Vrchní soud v Praze uvedl, že námitky uváděné v ústavní stížnosti jsou námitkami, které stěžovatel vznášel jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v řízení před soudem odvolacím.

Oba soudy se s těmito námitkami podrobně vypořádaly a neshledaly je důvodnými.

V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Městský soud v Praze zcela odkázal na své odůvodnění rozsudku, když uplatněné námitky shledal totožné s dosavadní obhajobou stěžovatele, s níž se soud již vypořádal.

Vrchní státní zastupitelství v Praze i Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

V řízení o ústavní stížnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Při zastávání tohoto konstantního stanoviska se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkami stěžovatele, vztahujícími se k hodnocení provedených důkazů, respektive rozporů mezi nimi.

Je spíše výjimkou než pravidlem, aby při složitějších případech vypovídali všichni svědci naprosto nebo výrazně shodně, aby veškeré ostatní v řízení provedené důkazy byly zcela jednoznačné, a aby všechny důkazy navzájem zcela korespondovaly.

Je především věcí soudů prvého stupně, aby zákonem předvídaným způsobem po provedení všech navržených a významných důkazů tyto důkazy zhodnotily, a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vyhodnocení namítaných rozporů ve výpovědích svědků D. a P., provedené odvolacím soudem, jako drobných rozporů odůvodněných šokem, který oba svědci museli v době přepadení prožít (str.

4 rozsudku), se tak Ústavnímu soudu jeví ze shora vyložených důvodů jako ústavně souladné.

Pokud se jedná o rekognici, je situace komplikovanější.

Je třeba souhlasit s námitkou, že v přípravném řízení před provedením rekognice fotografiemi ani jeden z uvedených svědků stěžovatele nepopsal.

Svědkyně P. jej nepopisovala vůbec a svědek D. odkázal na popis, uvedený zřejmě před zahájením trestního stíhání stěžovatele.

Je třeba však přihlédnout k tomu, že následně poznali oba tito svědci stěžovatele in natura při výslechu v průběhu hlavního líčení.

Za těchto okolností je zřejmé, že oba rozsudky ani výlučně, ani převážně nejsou založeny na rekognicích provedených v přípravném řízení.

Za této situace se postup soudů obou stupňů, vedoucí k závěru o účasti stěžovatele při předmětném útoku, jeví být Ústavnímu soudu jako ústavně souladný.

Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu