Decision detail

II.ÚS 400/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.400.03
Date: 29. 1. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 400/03 ze dne 29. 1. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Dagmar Lastovecké a JUDr.

Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr.

J. a Š.

J., oba zastoupeni JUDr.

K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

10.

2001, sp. zn.

23 Co 298/2001 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.

2001, sp.zn.

9 C 246/99 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

11.

2002, sp. zn.

23 Co 420/2002 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31.

2002, sp.zn.

9 C 246/99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Ústavnímu soudu byla dne 30.

2003 doručena ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, v níž rovněž uvádí, že dovolání proti oběma uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu byla usneseními Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.

2003, sp. zn.

26 Cdo 955/2003 a sp. zn.

26 Cdo 956/2003, odmítnuta.

Usnesení dovolacího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadají.

Ústavní soud před vlastním věcným posouzením předmětné ústavní stížnosti přezkoumal formální (procesní) náležitosti podaného návrhu a v tomto směru učinil následující zjištění.

Stěžovatelé se domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

10.

2001, sp. zn.

23 Co 298/2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.

2001, sp. zn.

9 C 246/99 již ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn.

III.ÚS 118/02 .

Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 12.

2003, s poukazem na sdělení Ústavního soudu publikované pod č.

32/2003 Sb., odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst.

1 písm. e) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť ve věci bylo podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Dne 4.

2003 byla Ústavnímu soudu podána další ústavní stížnost stěžovatelů, která kromě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

10.

2001, sp. zn 23 Co 298/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.

2001, sp.zn.

9 C 246/99, směřuje i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

11.

2002, sp. zn.

23 Co 420/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31.

2002, sp.zn.

9 C 246/99.

Tato ústavní stížnost je u Ústavního soudu vedena pod samostatnou sp. zn.

I.ÚS 132/03 a dosud o ní nebylo rozhodnuto.

Podle ust. § 35 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je návrh nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná.

Podle ustanovení § 27 odst.

2 citovaného zákona je řízení zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu.

Z uvedeného je zřejmé, že řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

11.

2002, sp. zn.

23 Co 420/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31.

2002, sp.zn.

9 C 246/99, bylo zahájeno již dnem 4.

2003 a z uvedeného důvodu je ústavní stížnost v tomto rozsahu nezpůsobilá k věcnému projednání pro překážku litispendence (věci zahájené).

V ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

10.

2001, sp. zn 23 Co 298/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.

2001, sp.zn.

9 C 246/99 ve výroku, kterým byli stěžovatelé zavázání k úhradě částky 10.447,- Kč, představující poplatek z prodlení za pozdní úhradu nájemného a byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelů, aby žalobci byli povinni zaplatit stěžovatelům částku 24.647,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, namítají, že soudy zohlednily jen tvrzení žalobců, obsah navržených důkazů a argumenty stěžovatelů přehlížely, nezabývaly se jimi buď vůbec nebo neúplně.

Tímto postupem soudu došlo dle jejich názoru k porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.

96 Ústavy ČR.

Ve svém podání dále rozvádějí důvody, pro které nemohlo ze strany spoluvlastníků dojít k platnému zvýšení nájmu k předmětnému bytu.

Rovněž vyjadřují nesouhlas se závěry soudu, dle kterého neprokázali, že k zhodnocení bytu došlo za souhlasu jeho vlastníka.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě nenamítají nic jiného než, že soudy obou stupňů nerozhodovaly správně, a odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn.

9 C 246/99 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů.

Stěžovatelé přitom uvádějí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a domáhají se přijetí rozhodnutí, které by odpovídalo jejich právnímu názoru, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelé byli v prodlení s placením nájemného za období červen 1997 - květen 1999, neboť dluh vzniklý zvýšením nájemného, o jehož změně byli v souladu s ust. § 13 vyhl. č.176/1993 Sb. vyrozuměni, zaplatili až 11.6.1999.

Požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení proto shledaly jako souladný s ust. § 697 obč. zák. (v tehdy platném znění) a s nařízením vlády č.

142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.

Vzhledem k tomu, že ke zvýšení nájemného došlo rozhodnutím většinových spoluvlastníků a stěžovatelé o něm byli řádně vyrozuměni, soudy nevyhověly jejich návrhu na vrácení doplatku nájemného v částce 14.647,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

Co do částky 10.000,- Kč, požadované rovněž v rámci vzájemného návrhu a představující zhodnocení předmětného bytu, soudy s odvoláním na § 667 odst.

1 obč. zák. dovodily, že stěžovatelé neprokázali, že by žalobkyně či její právní předchůdci dali souhlas k úpravám v bytě a zavázali se k úhradě nákladů.

Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí.

Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Námitkami stěžovatelů se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti či se s ním neztotožňoval.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Soudy obou stupňů svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány.

Pokud jde o námitku stěžovatelů, že v průběhu řízení neměli možnost čelit závěru, že změny v bytě nebyly v protokolu o předání bytu specifikovány a nebyl dán souhlas ke konkrétním investicím, který byl vysloven až v odůvodnění odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že uvedený protokol stěžovatelé předložili jako důkaz o údajném souhlasu vlastníka nemovitosti k provedení změn již v řízení před soudem prvého stupně (č.l.

31 a 40).

Obvodní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by žalobkyně či její právní předchůdci dali souhlas se změnami v bytě. (Dále obvodní soud pro úplnost dodal, že i kdyby žalovaní prokázali souhlas pronajímatele se změnou a prokázali tvrzené investice, neznamenala by tato skutečnost ještě sama o sobě zhodnocení bytu.) Skutečnost, že odvolací soud (který uvedl, že se se závěry soudu prvého stupně ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění rozsudku) právní závěry obvodního soudu v potvrzujícím rozhodnutí podpořil tím, že nedostatek průkaznosti předmětného důkazu dále rozvedl, nelze hodnotit tak, že by stěžovatelé byli zbaveni práva na přezkoumání rozhodnutí soudem II. stupně.

V dané věci se nejedná o případ, kdy by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a že by z tohoto důvodu bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu.

Právo na soudní ochranu, chráněné v čl.

36 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

V daném případě Ústavní soud ani neshledal porušení čl.

37 odst.

3 Listiny, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrh směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

11.

2002, sp. zn 23 Co 420/2002 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31.

2002, sp.zn.

9 C 246/99 byl odmítnut dle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2004 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu