Decision detail

II.ÚS 173/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.173.02
Date: 28. 1. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 173/02 ze dne 28. 1. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského, soudců JUDr.

Dagmar Lastovecké a JUDr.

Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti P.

B., zastoupeného JUDr.

J., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. ledna 2001, sp. zn.

9 C 234/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j.

Co 454/2001-94, za účasti vedlejšího účastníka M.

Ch., takto : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Ústavní stížnost odůvodňoval tím, že podle jeho přesvědčení napadené rozsudky odporují obecné spravedlnosti, jsou vnitřně rozporné a protichůdné a tudíž nepřezkoumatelné, že postup obou instancí je poznamenán vadami, jež mají vliv na skutková zjištění i právní posouzení věci a svojí intenzitou jsou vadami majícími za následek porušení ústavních práv stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou v rozporu se zákonem, jakož i v zásadním, nepřehlédnutelném či extrémním rozporu s provedenými důkazy.

V tom všem spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se u obecných soudů domáhal na vedlejším účastníku žalobou zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím.

Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu k námitce žalovaného s ohledem na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení zamítl.

Soud II. stupně rozsudek soudu I. stupně napadeným rozsudkem potvrdil.

Výše vytýkané nedostatky obou rozhodnutí spatřuje stěžovatel konkrétně v tom, že obecné soudy dospěly k závěru, že sporná částka mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla bezdůvodným obohacením, a to plněním z právního důvodu, který odpadl (smlouva označovaná jako mandátní), kdežto podle stěžovatele zcela prokazatelně z dokazování vyplynulo, že mandátní smlouva nikdy jako právní důvod nevznikla, proto ani nemohl tento právní důvod odpadnout.

Podle stěžovatele tedy nemohlo jít o bezdůvodné obohacení, nárok na jehož vydání by byl promlčen uplynutím subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst.

1 občanského zákoníku.

Podle stěžovatele také obecné soudy pochybily v tom, že neposoudily vzájemný závazkový vztah mezi účastníky řízení jako vztah mezi podnikateli, což by znamenalo i jiné počítání promlčecích lhůt.

Také okamžik, kdy se měl stěžovatel podle závěru obecných soudů dovědět o bezdůvodném obohacení, nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování.

K výzvě Ústavního soudu podal Městský soud v Praze své vyjádření datované dnem 21. října 2003, v němž konstatoval, že stěžovateli se jedná spíše o přezkoumání pravomocných rozsudků Ústavním soudem jako další soudní instancí.

Městský soud v Praze svůj názor na věc nezměnil, odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, popřípadě aby ji zamítl.

K výzvě Ústavního soudu podal Obvodní soud pro Prahu 6 své vyjádření datované dnem 19. září 2003, v němž konstatoval, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce (stěžovatel) plnil z právního důvodu, který odpadl.

Žalovaný (vedlejší účastník) se tedy na jeho úkor obohatil a měl povinnost toto obohacení vydat.

Soud však nemohl žalobci právo na vydání obohacení v civilním řízení přiznat, neboť nebylo uplatněno v zákonem stanovené době (§ 107 odst.

1 občanského zákoníku).

Obvodní soud pro Prahu 6 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud si k rozhodnutí věci vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

9 C 234/97.

Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu doručené náhradním způsobem nevyjádřil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů ve sporu o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily právní vztah mezi stěžovatelem (žalobcem) a vedlejším účastníkem (žalovaným), z čehož vyplynul závěr o délce promlčecích lhůt.

V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v odvolání v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se výkladu občanského, respektive obchodního práva hmotného ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu u Ústavního soudu.

V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn.

III.

ÚS 31/97 , uveřejněný pod č.

66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny, a to ani v případě, že by se Ústavní soud s takovou interpretací neztotožňoval.

Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a to dokonce v širším rozsahu, než Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání.

Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy ČR).

V tomto smyslu Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani ze spisové dokumentace se nepodává žádné porušení procesních pravidel v řízení před obecnými soudy.

Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce byl na soudní jednání řádně předvoláván, věc byla projednávána v jeho přítomnosti, měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, s jeho námitkami se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích vypořádaly.

Spor byl veden o povahu právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, přičemž se v zásadě nabízely dvě možné interpretace.

Nelze přitom říci, že by se závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když se obecné soudy přiklonily k té interpretaci, kterou stěžovatel nesdílel a která pro něj znamenala ztrátu pře.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2004 JUDr.

Jiří Malenovský, v.r. předseda senátu