Decision detail

I.ÚS 583/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.583.02
Date: 22. 10. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 583/02 ze dne 22. 10. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2002, čj. 36 Co 54/2002 - 82, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 7 C 100/99, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 23. 9. 2002, se E. V. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení shora označených usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 pro porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil, jako věcně správné, shora uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 7 C 100/99. Tímto usnesením obvodní soud odmítl, jako opožděné, odvolání stěžovatelky (v předchozím řízení "žalované") proti rozsudku téhož obvodního soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 7 C 100/99, ve znění usnesení ze dne 22. 5. 2000, čj. 7 C 100/99 - 47, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4 200,--Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení. Porušení citovaných článků Listiny a Ústavy ČR spatřuje stěžovatelka v tom, že jí obvodní soud neustanovil opatrovníka již v průběhu řízení, nedoručoval rozsudek do místa jejího podnikání a postupoval ve zjišťování její adresy formálně. Stejně formálně postupoval i při ustanovení opatrovníka a při doručování rozsudku, takže jí byla odňata možnost před soudem obhájit svá práva. Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. sp. zn. III. ÚS 117/2000 ). Subsidiarita ústavní stížnosti souvisí i se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci. Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy obecných soudů, nejde-li o situaci upravenou v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost tedy představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených lidských práv a svobod, který je namístě teprve tehdy, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy, v rámci obecného soudnictví, selžou a ochrana jinou cestou není možná. V projednávaném případě podala stěžovatelka současně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2002, čj.

I. ÚS 583/02

- 7, přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby než Nejvyšší soud ČR rozhodne o dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 3. 2003, čj. 32 Odo 816/2002 - 106, dovolání stěžovatelky odmítl. Řízení bylo přerušeno proto, aby se předešlo souběžnému řízení před Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem o různých procesních prostředcích, podaných proti stejnému rozhodnutí. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR tedy odpadly podmínky pro přerušení řízení před Ústavním soudem. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka podala dne 3. 4. 2003 žalobu pro zmatečnost, jíž napadla stejné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2002, čj. 36 Co 54/2002 - 82, které je rovněž předmětem řízení před Ústavním soudem. Její žalobu Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2003, čj. 65 C 7/2003 - 6, zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 11 Cmo 360/2003, zamítavé usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ze sdělení městského soudu ze dne 19. 10. 2004 vyplývá, že řízení o žalobě pro zmatečnost aktuálně probíhá a nebylo do současné doby skončeno. Je tedy zřejmé, že oba návrhy (ústavní stížnost a žaloba pro zmatečnost) nemohou být projednávány současně. Případná náprava stěžovatelkou tvrzených pochybení obecných soudů je tedy možná uvnitř soustavy obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost, kde příslušné řízení ještě probíhá. Stěžovatelce tak zůstává k dispozici celá škála všech zákonných procesních prostředků, které může použít proti případnému nepříznivému rozhodnutí, včetně eventuálního podání nové ústavní stížnosti. V této souvislosti lze rovněž poukázat na ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, ve znění po novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., s účinností od 1. 4. 2004. Za tohoto stavu věci je nutno ústavní stížnost stěžovatelky hodnotit jako návrh nepřípustný, ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se zabýval i tím, zdali nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila. S ohledem na tyto závěry jedná se o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl jakkoli zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2004 JUDr. František Duchoň soudce Ústavního soudu