Decision detail

I.ÚS 310/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.310.03
Date: 15. 9. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 310/03 ze dne 15. 9. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Františka Duchoně a JUDr.

Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing.

B., zastoupeného JUDr.

M., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11.

2002, sp. zn.

25 Nc 469/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.

2003, sp. zn.

14 Co 440, 441, 442/2002, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včasnou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle článků 90, 95 a 96 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst.

1 a v obecné rovině i podle článku 4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení těchto základních práv došlo, podle tvrzení stěžovatele, tím, že po konfliktu mezi stěžovatelem a jeho manželkou bylo vydáno předběžné opatření, ze dne 18.

2000, kterým byli oba nezletilí synové svěřeni do výchovy matky (jeho manželky), a dalším předběžným opatřením, ze dne 19.

2000, byl upraven rozsah kontaktů stěžovatele s oběma syny.

Od vydání tohoto předběžného opatření matka toto soudní rozhodnutí nerespektovala a neumožňovala stěžovateli, jako otci, setkávat se s dětmi.

Stěžovatel detailně vylíčil problémy při realizaci svých otcovských práv na kontakt s dětmi a tvrdí, že v důsledku liknavého postupu soudů byl prakticky o děti připraven.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), rozhodl dne 11.

2002 bez jeho účasti a za situace, kdy stěžovatel krátce předtím vznesl námitku podjatosti proti soudkyni, která věc rozhodovala.

Stěžovatel tak byl připraven o možnost doložit záležitosti, týkající se jeho majetkových a výdělkových poměrů.

Výši výživného, které mu bylo soudem vyměřeno pro nezletilé děti, považuje za nespravedlivé, protože neodpovídá jeho výdělečným možnostem, a povinnost zaplatit nedoplatek na výživném ve výši cca 250 000,-- Kč považuje za nereálnou.

Ústavní soud si vyžádal soudní spis, ze kterého zjistil, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 11.

2002, sp. zn.

25 Nc 469/99, byli nezletilí M., a L., B. svěřeni na dobu před rozvodem i po rozvodu do výchovy matky.

Otci (stěžovateli) byla, s účinností od 1.

2000, uložena povinnost přispívat na výživu nezl.

M. částkou 4 000,-- Kč a nezl.

L. částkou 3 500,-- Kč měsíčně.

Nedoplatek výživného za dobu od 1.

2000 do 31.

2002 uložil soud otci zaplatit ve čtyřech splátkách.

Výživné ve stejné výši bylo otci stanoveno i na dobu po rozvodu.

Zároveň byl upraven rozsah kontaktů otce s nezletilými dětmi.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. února 2003 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé.

Ke změně přistoupil jen ve výroku o dlužném výživném, které vypočetl za dobu od 1.

2000 do 31.

2003 a celou částku uložil stěžovateli zaplatit do 31.

12.

2003.

Po prostudování obsahu připojeného spisu, s přihlédnutím k argumentům uvedených stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími soudů obou stupňů a uvádí zejména dva okruhy argumentů.

Jednak tvrdí, že ve věci, v prvním stupni, rozhodla dne 11.

2002 po jednání, kterého se nezúčastnil, vyloučená soudkyně, jednak že výživné bylo stanoveno ve výši, která neodpovídá jeho majetkovým a výdělkovým poměrům.

Podle stěžovatele bylo oběma soudními rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu, protože soudy nepostupovaly zákonným způsobem (čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR), porušily v jeho případě princip rovnosti účastníků řízení (čl.

96 odst.

1 Ústavy ČR).

Obecným soudům stěžovatel dále vytkl porušení čl.

32 odst.

1 (ochrana rodičovství, rodiny a zvláštní ochrana dětí a mladistvých), čl.

36 odst.

1 a v obecné rovině i článek 4 odst.

1 Listiny.

Pokud se stěžovatel ve svém návrhu obsáhle zabývá skutečnostmi, pro které mu nebylo umožněno stýkat se o oběma dětmi, jedná se o situaci předcházející napadenému rozsudku obvodního soudu, kdy se jednalo o výkon uvedených předběžných opatření.

Stěžovatelem uváděné problémy nejsou tedy předmětem ústavní stížnosti, protože nemají souvislost s napadeným rozsudkem obvodního soudu.

Uvedeným rozsudkem byl totiž upraven rozsah a způsob setkávání se otce s oběma syny do budoucna.

Pokud jde o odvolací soud, ten se zabýval těmito otázkami v rámci odvolacího přezkumu a k odvolání stěžovatele a potvrdil obě poslední usnesení obvodního soudu, jimiž rozhodl o návrzích stěžovatele na vydání předběžných opatření.

Důvody, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, jsou téměř shodné s důvody, které uplatnil již v odvolání.

Tímto způsobem se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání své věci Ústavním soudem, jako by byl další odvolací instancí.

Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné zákonnosti" a do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout pouze tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo.

Námitkou stěžovatele o podjatosti soudkyně, která ve věci rozhodovala u obvodního soudu, se obsáhle zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, protože stěžovatel uplatnil tuto skutečnost jako odvolací důvod podle § 205 odst.

2 písm. a) OSŘ.

Odvolací soud se s námitkami stěžovatele přiléhavě a ústavně konformním způsobem vypořádal.

Stěžovateli se tedy nepodařilo prokázat, že by v jeho věci rozhodovala vyloučená soudkyně.

Návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem podala matka již 7.

1999 a celé řízení ve věci trvalo několik let.

Soudy obou stupňů rozhodly o svěření obou dětí matce na základě velmi obsáhlého dokazování, zahrnujícího i několik znaleckých posudků.

Stejná důkazní pozornost byla věnována i zkoumání majetkových a výdělečných poměrů obou rodičů za účelem stanovení výživného pro obě děti, odpovídajícího zásadám uvedeným v § 85 odst.

2 a § 96 zákona č.

94/1963 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o rodině").

Výživné pro obě děti bylo stěžovateli vyměřeno podle zákona (viz § 85 odst.

2 a § 96 zákona o rodině), takže porušení čl.

4 odst.

1 Listiny nepřichází v úvahu.

V přezkoumávané věci tedy nebylo zjištěno nic, co by uvedený případ posouvalo do ústavně-právní roviny.

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů.

Námitka stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny, tak nemůže obstát.

Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu, je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl.

82 Ústavy ČR), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

K jednání na den 11.

2002 byli stěžovatel i jeho právní zástupce včas předvoláni (předvolání obdrželi stěžovatel dne 23.

2002 a jeho právní zástupce dne 22.

2002), k jednání se bez omluvy nedostavili a svého práva tak nevyužili.

Zúčastnili se předchozích jednání ve věci, takže k porušení zásad spravedlivého procesu v neprospěch stěžovatele nedošlo.

Obsah práva na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, jako by se jím garantoval úspěch v řízení.

Zásady spravedlivého procesu vyplývající z Listiny je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Rovněž porušení principu rovnosti Ústavní soud ve zkoumaném případě neshledal.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Proto ji, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2004 JUDr.

Vojen Güttler , v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu