Decision detail

I.ÚS 259/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.259.02
Date: 25. 5. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 259/02 ze dne 25. 5. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P.

H., právně zastoupeného JUDr.

V.K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.

2002, č.j.

1 Co 282/2001-51 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.

2001, č.j.

16 C 85/2000-40, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž žalobou žádal na Z.

M., aby zveřejnila v Novinách Chrudimska omluvu a odvolání tvrzení, že stěžovatel si bezdůvodně stěžuje a rozesílá hanlivé a výhružné dopisy a o zaplacení částky 20 000,- Kč.

Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho právo na osobní čest a dobré jméno dle ust. čl.

10 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a porušily i jeho právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§ 42 odst.

1 a 2 zákona).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že požádal obecné soudy o ochranu své cti a dobrého jména v situaci, kdy ho žalovaná v článku "Musíme mlčky trpět ponižující a nechutné urážky pana H.?" zveřejněném v regionálním tisku poškodila neúplnými, zkreslujícími a nepravdivými údaji, kterými popsala postup stěžovatele poté, co na jednotce intenzivní péče zemřela jeho matka (dále též "článek").

Soudy jeho žalobě nevyhověly, na základě závěru, že autorka článku vycházela z pravdivých premis, kdy stížnosti byly shledány neoprávněnými, obsah dopisů je nepochybně hanlivý a urážlivý.

Kritika ze strany žalované byla tudíž oprávněná.

Stěžovatel odmítl závěry obecných soudů, že žalovaná v článku pouze realizovala právo vyjádřit svůj názor.

Pokud se podle stěžovatele mělo jednat o kritiku ze strany žalované, měl být obsah článku takový, aby z něj bylo zřejmé, co konkrétního bylo ve dopisech adresovaným právníkům, lékařům, soukromým osobám na vysokých úředních místech a ve sdělovacích prostředcích hanlivého a výhružného.

Pouze takovou věcnou a konkrétní kritiku postupu by bylo možné označit za vyjádření svého názoru.

Zveřejnění nepravdivého tvrzení, nepřiměřenou a urážlivou formou nelze považovat za kritiku.

Pokud by žalované šlo o kritiku, nemohl by v článku chybět údaj o tom, že všechny zmiňované dopisy a stížnosti byly podepsány.

Právě absence tohoto údaje narušuje věcnost a konkrétnost kritiky a svědčí tomu, že autorku článku vedl zcela jiný důvod.

Touto skutečností se soudy nezabývaly, i když měly k dispozici potřebné důkazy.

Ani jeden ze soudů neodůvodnil, kterými důkazy má za prokázané, že v dopisech vyhrožoval a urážel.

Soudy nedodržely zásady řízení stanovené občanským soudním řádem a zaručené Listinou a porušily i právo stěžovatele na osobní čest a dobré jméno.

Pozdějším podáním stěžovatel rovněž požádal ve smyslu ust. § 79 zákona o odklad vykonatelnosti v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem [16 C 85/2000-40] zamítl žalobu stěžovatele, poté co dospěl k závěru, že kritika žalované byla oprávněná.

Tento závěr opřel jednak o obsah dopisů stěžovatele, které adresoval ve věci úmrtí své matky různým subjektům a jednak o fakt, že vyšetřovatel policie, který zkoumal možnou trestněprávní odpovědnost MUDr.

P. a zdravotních sester za úmrtí matky stěžovatele, věc odložil a následná stížnost proti tomuto rozhodnutí, byla státním zastupitelstvím zamítnuta jako nedůvodná.

Krajský soud proto dospěl k závěru, že kritika žalované adresovaná žalobci, obsažená v dopise nazvaném "A co práva zdravotníků?" vycházela z pravdivých premis a je oprávněná, protože stížnosti byly shledány neoprávněnými [sic] a obsah rozesílaných dopisů byl hanlivý a urážlivý.

Z podnětu odvolání podaného stěžovatelem se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který je rozsudkem [1 Co 282/2001-51] zamítl jako nedůvodné, poté co se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením, tak jak je provedl soud prvního stupně.

Stěžovatel v odvolání vytýkal krajskému soudu nesprávná skutková zjištění, protože obsah předmětného článku a jeho stupňující se forma, musely ve čtenářích vyvolat dojem, že stěžovatel rozesílanými dopisy vyhrožoval.

Vrchní soud upozornil, že čl.

17 odst.

2 Listiny zaručuje každému právo vyjadřovat své názory.

Přitom žalovaná byla zaměstnankyní nemocnice, na jejíž zaměstnance si stěžovatel stěžoval a jichž se dotýkala jeho písemná podání a vykonávala své právo vyjádřit se, přičemž ve výkonu tohoto práva nebyl shledán exces.

Vrchní soud rovněž upozornil, že nadpisem a podtitulkem opatřila článek žalované redakce.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr.

A. sdělil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti mohly být uplatňovány jen v opravných prostředcích podle občanského soudního řádu, a nikoli v ústavní stížnosti podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Koncepce ústavní stížnosti podle soudu nasvědčuje tomu, že stěžovatel mylně pokládá Ústavní soud za další přezkumný orgán.

Tvrzení o porušení zásad občanského soudního řízení není konkretizováno a soud je přesvědčen, že žádná zásada porušena nebyla.

Soud se nedomnívá, že napadené rozhodnutí zasáhlo do stěžovatelových práv dle čl.

10 odst.

1 a 36 odst.

1 Listiny.

Ke stížnosti se rovněž vyjádřil Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr.

Ř. odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a upozornil, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely rovněž z listinných důkazů (str.

3 rozsudku krajského soudu) a pro posouzení věci měl odvolací soud podklad ve skutkovém stavu zjištěném soudem nalézacím.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

V předmětné věci jde v prvé řadě o střet dvou základních práv, a to práva stěžovatele na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména (čl.

10 odst.

1 Listiny) a práva žalované vyjadřovat své názory písmem a tiskem (čl.

17 odst.

2 Listiny).

Stěžovatel se domáhal ochrany svého práva proti žalované u soudu, a nesl proto důkazní břemeno, spočívající v povinnosti doložit, že žalovaná citovaným článkem zasáhla do jeho práva na osobní čest a dobré jméno, vykročením z ústavních mezí svobody projevu.

Žalovaná na svou obranu předložila dopisy stěžovatele a soud měl k dispozici i pravomocná usnesení policejního vyšetřovatele a státního zastupitelství.

Tak byla doložena pravdivost článku.

Pokud obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že nebyla prokázána nepravdivost údaje, že si stěžovatel: "začal stěžovat na všech možných úřadech a institucích (všude byla shledána jeho stížnost jako neopodstatněná) a co hůř, začal rozesílat hanlivé a výhružné dopisy právníkům, lékařům, soukromým osobám na vysoká úřední místa i do sdělovacích prostředků", nelze jejich postup považovat za protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že nelze přehlédnout obsah stěžovatelem rozesílaných písemností, v nichž např. lékaře označuje za kreatury, postup zdravotníků za ubohost, řediteli nemocnice přeje onemocnění nevyléčitelnou nemocí apod., stejně jako nemohly pominout výsledek trestního řízení.

Proto soudy došly k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových osobnostních práv chráněných ust. § 11 občanského zákoníku, a proto nedovodily odpovědnost žalované dle ust. § 13 občanského zákoníku.

Vedlejší účastnice (v původním řízení žalovaná) se proti stěžovatelově žalobě ubránila předložením důkazů, z nichž vyplynula pravdivost údajů, které prezentovala v předmětném článku.

Jakkoli Ústavní soud chápe, že stěžovatel je zjevně hluboce zasažen smrtí své matky a domnívá se, že za ni nesou vinu konkrétní osoby, podotýká, že z hlediska platného práva platí, že chce-li někdo dosáhnout soudní ochrany svých osobnostních práv, je povinen prokázat že prezentace názorů druhé strany je nepravdivá, popř. samoúčelně urážlivá a tak zasahuje do jeho práv.

Jinak je povinen prezentaci názorů strpět, popř. bránit se v rámci své svobody projevu.

Stěžovatelovo právo na osobní čest a důstojnost nebylo dotčeno projevem vedlejší účastnice.

Ústavní soud dále konstatuje, že k odepření soudní ochrany stěžovatelova práva nedošlo a právní normy (procesních i hmotněprávních předpisů) byly aplikovány ústavně konformním způsobem.

Závěry obecných soudů a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv na spravedlivý proces.

Stěžovatel v části ústavní stížnosti spatřoval zásah do svého práva v tom, že v předmětném článku není obsažena informace o tom, že dopisy byly podepsány, což narušuje věcnost a konkrétnost kritiky.

Pokud tomu Ústavní soud dobře porozuměl, pak se stěžovatel domnívá, že tento fakt měl naznačovat, že předmětné dopisy byly anonymní.

Zde Ústavní soud poznamenává, že pokud měla žalovaná v článku popsat aktivitu stěžovatele jako rozesílání dopisů, nelze z absence výslovného údaje, že dopisy byly podepsány, bez dalšího dovodit, že by naznačovala, že stěžovatel píše dopisy anonymní.

Ústavní soud navíc upozorňuje, že podle jeho ustálené judikatury nemůže být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů účinně namítáno nic, co nebylo, alespoň z hlediska podstaty námitky, řádně uplatněno v řízeních, která předcházela vydání těchto rozhodnutí.

Jinak by se Ústavní soud dostal do postavení superrevizní instance, což neodpovídá ani jeho ústavně vymezeným pravomocím, ani principu brzd a protivah, a koneckonců ani jeho reálným možnostem.

Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumává z hlediska dotčení na základních právech či svobodách, avšak pouze v rámci, který byl předtím, za aktivní součinnosti stěžovatelů, materiálně a formálně vymezen v řízení před obecnými soudy.

Stěžovatel žalobou žádal, aby žalovaná odvolala svá tvrzení o bezdůvodném stěžování a rozesílání hanlivých a výhružných dopisů a aby se mu omluvila.

Z hlediska takto vymezeného předmětu sporu, byla jeho jádrem pravdivost tvrzení obsažených v článku, nikoli jejich forma, proti níž protestoval stěžovatel jednou z námitek obsažených v ústavní stížnosti.

Napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod.

Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno ani návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel požadoval.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst.

3 zákona].

V Brně dne 25. května 2004 JUDr.

František Duchoň, v. r. předseda senátu