Decision detail

I.ÚS 237/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.237.03
Date: 22. 7. 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 237/03 ze dne 22. 7. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Vojena Güttlera a JUDr.

Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr.

G., zastoupeného JUDr.

K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.

2003, sp. zn.

6 Tdo 1033/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.

2002, sp. zn.

4 To 139/2002, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4.

2002, sp. zn.

3 T 288/2001, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností se JUDr.

G. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pro porušení čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1, 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí jsou výrazem libovůle v rozhodování a jsou zatížena nesouladem jednotlivých skutkových zjištění na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a z toho vyvozené právní závěry jsou v přímém rozporu se skutečnostmi, které byly zjištěny.

V tomto směru poukázal na údajné rozpory ve výpovědích svědků, na zranění poškozené M.

K. a lékařské zprávy vztahující se k jejímu vyšetření s tím, že tyto rozpory nebyly odstraněny a provedená dokazování neposkytují žádnou oporu pro právní závěr o naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů.

Dále stěžovatel namítl, že jeho návrhy na provedení dalších důkazů (rekonstrukce a vysvětlení pojmů v lékařských zprávách) nebyly akceptovány.

Proto jsou, podle jeho názoru, napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.

Nejvyššímu soudu ČR vytkl, že nesprávným formálním odmítnutím zkrátil jeho právo na přezkoumání zákonnosti předcházejících rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a spis Městského soudu v Brně sp. zn.

3 T 288/2001.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že argumentace stěžovatele vztahující se k jeho procesnímu postupu a rozhodnutí nemůže obstát.

Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, proč nebyl materiálně naplněn stěžovatelem uplatněný dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 265b odst.

1 písm. g) TrŘ.

V podrobnostech pak odkázal na napadené usnesení.

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn.

3 T 288/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst.

1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a TrZ a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem a zkušební dobou osmnácti měsíců.

Současně byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst.

2 TrZ.

Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.

Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl podle § 256 trestního řádu (dále jen "TrŘ").

Dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR podle § 265i odst.

1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b TrŘ.

Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel dne 19.

2001 v době kolem 17.30 hod. v Brně na Bosonožském náměstí 45, v okně přízemí rodinného domu, chytil za vlasy svoji dceru M.

K. (dále jen "poškozená"), vyklonil ji z okna do ulice a několikrát ji udeřil hlavou o parapet a zeď domu.

Přitom ji vulgárně napadal, mimo jiné slovy: "Ty krávo, já tě zabiju!", tak, že se poškozená obávala, že tuto výhrůžku uskuteční.

Fyzickým napadením způsobil stěžovatel poškozené zranění v obličeji.

Uvedenou událost sledovalo více osob.

Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především napadl způsob hodnocení důkazů obecnými soudy, rozvedl jednotlivé důkazy, upozornil na rozpory ve výpovědích svědků a domáhá se, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů vztahující se ke skutkovým zjištěním.

Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší.

V této souvislosti je Ústavní soud nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny.

Výše zmíněná porušení však z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, krajského a městského soudu, stejně jako z řízení, které jim předcházelo, nevyplývají.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům.

Z obecného pohledu rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl.

36 odst.

1, 2 a násl.

Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, po celou dobu trestního řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana.

Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení.

Krajský soud přezkoumal rozsudek městského soudu i řízení, které mu předcházelo, vypořádal se s námitkami stěžovatele v odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil.

Rovněž z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Napadená rozhodnutí o vině a trestu soudů obou stupňů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna.

Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že by postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1, 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny.

Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil městský soud, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování - jak je vyloženo výše - Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.

Stejně tak neobstojí námitka stěžovatele směřující k neprovedení jím navrhovaného důkazu, tj. provedení rekonstrukce.

V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který se s tímto návrhem stěžovatele řádným způsobem vypořádal (č. l.

111 spisu).

K námitkám stěžovatele týkajícím se rozhodnutí o dovolání považuje Ústavní soud za nutné uvést, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku.

Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.

Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II ÚS 651/02).

Z napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud ČR vycházel, při posuzování mimořádného opravného prostředku, z pohledu stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) TrŘ.

Následně dovolání odmítl podle § 265i odst.

1 písm. b) TrŘ jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ.

V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel založil dovolání na jím tvrzeném nesprávném hodnocení provedených důkazů a skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až následně dovodil nesprávné právní posouzení předmětného skutku s tím, aby byl zproštěn obžaloby.

Jednalo se výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) TrŘ.

Tvrzení stěžovatele nebylo proto možno podřadit pod již citovaný dovolací důvod, neboť v dovolání nelze namítat vady týkající se skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud ČR by se tak dostal do pozice třetí soudní instance přezkoumávající skutkový stav věci.

Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zcela v souladu s podstatou a funkcí dovolání, neboť v dovolacím řízení nelze znovu otevírat otázku správnosti a úplnosti skutkového stavu.

Právě takový cíl však stěžovatel ve svém dovolání sledoval, zejména namítal nesprávné provádění a hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu.

Po přezkoumání napadeného usnesení bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil důvodnost dovolání podle ustanovením § 265b TrŘ.

V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil své závěry, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ.

Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout, neboť jeho usnesení nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje z mezí ústavnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR nepovažuje Ústavní soud tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti.

Jedná se pouze, mj. již z důvodu jeho systematického začlenění, o organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 60/01 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č.

23, nález č.

127 str.

232).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2004 JUDr.

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu