Decision detail

I.ÚS 150/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.150.02
Date: Sep 3, 2004
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 150/02 ze dne 9. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Vojena Güttlera a JUDr.

Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky O. - F., s.r.o., zastoupené Mgr.

B., advokátkou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.

1999, sp. zn.

7 C 90/94, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.

2000, sp. zn.

18 Co 138/2000, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.

2001, sp. zn.

7 C 90/94, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.

10.

2001, sp. zn.

18 Co 520/2001, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.

1999, sp. zn.

7 C 90/94, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.

2000, sp. zn.

18 Co 138/2000, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.

2001, sp. zn.

7 C 90/94, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.

10.

2001, sp. zn.

18 Co 520/2001.

Citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.

1999 byl v právní věci skupiny žalobců, tvořené 9 fyzickými osobami, proti žalované stěžovatelce zamítnut její odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 25.

1995.

Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedené usnesení zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Tento soud poté vydal usnesení ze dne 8.

2001, kterým odpor proti platebnímu rozkazu odmítl.

Posledním napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 31.

10.

2001 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzeno.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11.

12.

2002, sp. zn.

29 Odo 595/2002, bylo dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí byla v řízení před obecnými soudy odepřena možnost prokázat "relevantní skutečnosti" případu.

Polemizuje se závěrem obecných soudů, že platební rozkaz nebyl doručen osobám oprávněným za stěžovatelku přebírat písemnosti a že účinky řádného doručení tak nemohly nastat.

Stěžovatelka navrhla provedení důkazu výpisem z obchodního rejstříku, grafologickým posouzením podpisů na doručenkách a výslechem její jednatelky, která jediná byla prý oprávněna přijímat za stěžovatelku písemnosti; ani soud prvního stupně ani soud odvolací však prý navržené důkazy neprovedly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovatelce platebním rozkazem ze dne 25.

1995 povinnost zaplatit žalobcům v dané právní věci částku 11.500.000,- Kč s příslušenstvím.

Platební rozkaz byl doručen dne 30.

1995 na adresu Praha 4, nám. bratří S.

477/10, na doručence bylo razítko a IČO stěžovatelky, jakož i podpis osoby, která zásilku převzala.

Jelikož při písemném vyhotovení platebního rozkazu došlo k písařské chybě, bylo soudem dne 17.

1995 vydáno opravné usnesení, doručené stěžovatelce na adresu L.

54, Praha 6 dne 25.

1995; rovněž toto usnesení bylo stvrzeno razítkem stěžovatelky se správným IČO a podpisem.

Soud tedy neměl pochybnosti o správném doručení písemností a vyznačil právní moc platebního rozkazu dne 15.

1995 a opravného usnesení dne 10.

1995.

Odpor proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka až v červnu 1998 s tím, že jí platební rozkaz nebyl doručen.

Obvodní soud uvedl, že platební rozkaz i opravné usnesení byly řádně doručeny a odpor proti platebnímu rozkazu tak prvním z výše uvedených ústavní stížností napadených rozhodnutí odmítl jako pozdě podaný podle § 174 odst.

3 o.s.ř.

Městský soud v Praze poté jako soud odvolací uvedené rozhodnutí zrušil, avšak ze zcela jiného důvodu, než stěžovatelka uváděla; jako jeden ze žalobců byl totiž označen v mezidobí zemřelý Ing.

D. a bylo nutno zjistit okruh jeho dědiců.

Po tomto zjištění soud prvého stupně rozhodl shodně jako v předešlém usnesení, přičemž odkázal na jeho důvody.

Městský soud v Praze pak toto rozhodnutí potvrdil; k námitkám stěžovatelky zejména uvedl, že zásilka byla poštovním doručovatelem řádně doručena osobě, u které tento doručovatel - vzhledem k tomu, že disponovala firemním razítkem - oprávněně předpokládal, že přijímání pošty je s ohledem na její pracovní zařazení obvyklé.

Příjímání pošty se nepochybně týká předmětu činnosti právnické osoby a o případném překročení oprávnění jednající osoby druhý účastník nemohl vědět.

Odvolací soud rovněž odkázal na ust. § 16 obchodního zákoníku, dle něhož podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla- li třetí osoba vědět, že jednající k tomu není oprávněn.

S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; ve vztahu k dokazování, které stěžovatelka zpochybňuje, resp. vyjadřuje nespokojenost s tím, že nebylo podle jejího návrhu doplněno, lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování.

Městský soud v Brně jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vyslovil, proč nepovažuje doplnění dokazování ani argumentaci stěžovatelky pro podstatu věci za relevantní.

Ústavní soud pak neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí a proto napadené rozsudky obecných soudů nepovažoval za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Z obecného hlediska lze doplnit, že Ústavní soud není možno chápat jako orgán, který by byl povinen perfekcionosticky zkoumat veškeré stěžovatelem tvrzené formální, resp. procesní nedostatky vzniklé v řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci.

Ústavní stížností rovněž nelze dohánět to, co bylo v zásadě zanedbáno již dříve.

K té části ústavní stížnosti, která směřuje proti původnímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.

1999, sp. zn.

7 C 90/94, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.

2000, sp. zn.

18 Co 138/2000, je nutno uvést, že takový návrh je z povahy věci nepřípustný (subsidiarita ústavní stížnosti).

Uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.

12.

1999 již zrušeno; požadovat dále zrušení i tohoto rozhodnutí městského soudu není možné, jelikož ústavní stížností nelze napadat rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k pokračování v řízení; napadat je možno až konečná rozhodnutí, kterými byly v daném případě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.

2001, sp. zn.

7 C 90/94, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.

10.

2001, sp. zn.

18 Co 520/2001, jež stěžovatelka ostatně také ústavní stížností - v této části z procesního hlediska správně - napadla.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů zčásti odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) a zčásti jako nepřípustná podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2004 JUDr.

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu