Decision detail

IV.ÚS 698/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.698.01
Date: Feb 5, 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 698/01 ze dne 2. 5. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. PhDr. O.C., zastoupeného JUDr. J.N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2001, č.j. 7 Cmo 482/2000-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6.

12.

2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

10.

2001, č.j.

7 Cmo 482/2000-46, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8.

11.

1999, č.j.

F 79111, C 31222-37, ve znění opravného usnesení ze dne 13.

2000, č.j.

F 79111/99, C 31222-41, s odůvodněním, že bylo podáno někým, kdo k podání odvolání není oprávněn.

Cit. usnesením Krajského obchodního soudu v Praze bylo podle ust. § 200a odst.

2 o.s.ř. bez návrhu rozhodnuto prvým výrokem o zahájení řízení ve věci obchodního rejstříku, druhým výrokem bylo v obchodním rejstříku zapsáno, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.

10.

1999, č.j.

97 K 95/98 byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti K., s.r.o. a ustaven konkursní správce.

Účinky konkursu nastaly dne 19.

10.

1999, konkursním správcem byl ustanoven stěžovatel.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl.

95 a čl.

96 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a že zastavením řízení v důsledku napadeného usnesení bylo omezeno jeho právo na přístup k soudu.

Stěžovatel uvedl, že nebyl zapsán v seznamu správců, přesto však byl výrokem II. výše zmíněného usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.

10.

1999, č.j.

97 K 95/98, ustanoven konkursním správcem, aniž by s ním bylo před tím jakkoliv jednáno.

Proti tomuto výroku podal dne 4.

11.

1999 odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15.

2000, sp. zn.

1 Ko 396/99 tak, že řízení o samostatném odvolání proti ustanovení správcem konkursní podstaty se zastavuje.

Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, o výsledku dovolacího řízení v odůvodnění ústavní stížnosti však nic neuvedl.

Funkce správce konkursní podstaty byl stěžovatel zproštěn usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 15.

11.

1999, čj.

K 95/98-75.

V odůvodnění tohoto usnesení je mj. poukázáno na ust. § 8 odst.

5 zák.č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož zproštěním funkce nezaniká správcova odpovědnost podle odst.

2 cit. ustanovení za dobu výkonu funkce.

Také proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15.

2000, sp. zn.

1 Ko 104/2000 tak, že napadené usnesení potvrdil.

Stěžovatel nesouhlasí s právními důsledky, k nimž výše uvedený postup obecných soudů vedl, tedy s tím, že byla založena jeho odpovědnost za výkon funkce správce konkursní podstaty v období od 19.

10.

1999 do 15.

11.

1999.

Je přesvědčen, že do obchodního rejstříku jako správce konkursní podstaty vůbec neměl být zapsán, neboť usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.

10.

1999, č.j.

97 K 95/98 napadl odvoláním a tudíž nenabylo v napadené části právní moci.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že účastníkem řízení ve věcech obchodního rejstříku je především společnost, jíž se zápis týká.

Soudní praxe připouští, že v konkrétních případech lze posuzovat okruh účastníků rejstříkového řízení také se zřetelem k tomu, zda určitá osoba se vůbec může domoci svých práv jinak, než účastí v řízení před rejstříkovým soudem.

V této věci bylo nepochybně zjištěno, že odvolatel svá práva a právem chráněné zájmy uplatňuje v řízení o prohlášení konkursu u Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn.

97 K 95/98, které je ze zákona podkladem k provedení předmětného zápisu.

Rejstříkový soud, při rozhodování o zápisu skutečností vyplývajících z prohlášení konkursu, postupoval zcela v souladu s ust. § 13 odst.

3 zák.č.

328/1991 Sb., a plnil tím svoji zákonnou povinnost.

Předmětem zápisu bylo usnesení konkursního soudu, jak bylo vyhlášeno a vyvěšeno, bez toho, že by rejstříkový soud přezkoumával jeho obsah.

Z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, pokud je vůbec podle ust. § 75 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přípustná.

Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu v Praze, že stěžovatel svá práva a chráněné zájmy uplatňuje v jiném řízení, které bylo podkladem k provedení zápisu.

V tomto "základním" řízení se věc dostala do fáze dovolacího řízení.

Ústavní soud, ve snaze vyřešit věc s konečnou platností, vyčkával výsledku dovolacího řízení, je však nucen konstatovat, že doposud zřejmě nebylo ukončeno.

S přihlédnutím k tomuto stavu, jakož i s ohledem na skutečnost, že v mezidobí byl přijat plénem Ústavního soudu ČR názor publikovaný jako sdělení č.

32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti, je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst.

2 zákona, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.

Ústavní soud navíc pohlíží na vyčerpání všech prostředků k ochraně práv nikoli izolovaně, tedy ve vztahu k jednotlivým dílčím rozhodnutím, ale zásadně tak, zda existují či neexistují efektivní a dostupné prostředky k dosažení cíle, o který stěžovatel usiluje.

Z tohoto širšího pohledu nezbývá než konstatovat, že v tomto smyslu k vyčerpání prostředků k ochraně práv nedošlo.

Také otázka případné odpovědnosti za zhruba jednoměsíční (sporné) ustanovení do funkce správce konkursní podstaty, by nepochybně musela být předmětem samostatného řízení, ať by výrok Ústavního soudu v této věci byl jakýkoliv.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj