Decision detail

IV.ÚS 603/02

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2003:4.US.603.02

Date

27. 2. 2003

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 603/02 ze dne 27. 2. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 603/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. B. M., zastoupené JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, čj. 38 Ca 378/2001-32,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13.

9.

2002, doplněným podáním ze dne 21.

10.

2002, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.

6.

2002, čj.

38 Ca 378/2001-32.

Uvedeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, pozemkového úřadu, ze dne 25.

6.

2001, čj.

PÚ-R-207/91/V-60/01, ve výroku 2, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka se nestává vlastníkem specifikovaných pozemků v k.ú.

Ú., s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné pozemky po jejich přidělení fyzickým osobám v přídělovém řízení přešly zpět do vlastnictví státu.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem i jemu předcházejícím rozhodnutím pozemkového úřadu, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na nedotknutelnost vlastnictví zakotvené v čl.

11 odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

V odůvodnění své stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, ve kterém jí nemovitosti byly vydány, následně však bylo rozhodnuto v její neprospěch, a vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla uznána její restituční práva.

Dle jejího názoru napadený rozsudek vycházel ze skutečností, jež vznikly až po účinnosti zákona o půdě, a z těchto skutečností byl vyvozen nesprávný právní názor, že vlastnické právo nesvědčilo státu, ale faktickým uživatelům nemovitostí.

Takto jí nebylo v rozporu se zákonem přiznáno vlastnické právo, čímž byl porušen čl.

11 Listiny.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na ust. § 8 odst.

1 zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), a uvedla, že "splnění podmínek pro přechod vlastnického práva fyzických osob podle § 8 odst.

1 zákona o půdě je v pravomoci soudu, který měl řízení zastavit a věc postoupit obecným soudům, nikoliv o ní rozhodnout.".

Správní orgán dle jejího přesvědčení nesprávně posoudil splnění podmínek řízení, což jí znemožnilo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Nedostatek pravomoci správního orgánu ve věci rozhodnout je porušením procesních principů chráněných čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

90 Ústavy.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru čl.

11 Listiny nemohl být porušen.

Tohoto článku se nelze domáhat, když stěžovatelka prokazatelně nebyla vlastnicí předmětných pozemků, a její vlastnické právo by vzniklo až v případě, že by o jejím restitučním nároku bylo rozhodnuto kladně.

Z uvedených důvodů se domnívá, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.

Ve vyjádření k doplnění ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že ve věci stěžovatelky byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle § 9 odst.

4 zákona o půdě.

Soud přitom postupoval podle hlavy třetí, části páté o.s.ř., kdy napadené rozhodnutí lze podle § 250q odst.

2 o.s.ř. buď potvrdit nebo zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Takto byl formulován i závěrečný návrh v podaném opravném prostředku.

Vzhledem k obsahu podaného opravného prostředku není soudu zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla stěžovatelka k závěru, že soud měl tento návrh posuzovat jako návrh podaný ve smyslu § 8 odst.

Vzhledem k obsahu podaného opravného prostředku není soudu zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla stěžovatelka k závěru, že soud měl tento návrh posuzovat jako návrh podaný ve smyslu § 8 odst.

1 zákona o půdě, a řízení zastavit a věc postoupit obecnému soudu.

Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ve svém posledním rozhodnutí vycházel z právního názoru Městského soudu v Praze vysloveného v rozsudku ze dne 28.

7.

2000, sp. zn.

28 Ca 57/99, kterým byl podle § 250 o.s.ř. vázán Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn.

38 Ca 378/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

K námitce stěžovatelky týkající se porušení čl.

11 odst.

1 a 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č.

5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe tato ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své zákonodárné činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval.

Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím orgánu veřejné moci) vzniknout má.

K námitce ohledně porušení čl.

36 odst.

1 Listiny je Ústavní soud nucen, stejně jako Městský soud v Praze ve výše uvedeném vyjádření k ústavní stížnosti, konstatovat, že vzhledem k obsahu podaného opravného prostředku není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla stěžovatelka k závěru, že obecný soud měl tento návrh posuzovat jako návrh podaný ve smyslu § 8 odst.

1 zákona o půdě, řízení zastavit a věc postoupit obecnému soudu.

V této souvislosti Ústavní soud také konstatuje, že v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29.

5.

1997, sp. zn.

III.

ÚS 31/97 , uveřejněný pod č.

66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), je toho názoru, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny (resp. čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Z tohoto důvodu jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu