Decision detail

IV.ÚS 59/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.59.03
Date: 22. 9. 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 59/03 ze dne 22. 9. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 59/03

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. O. P., zastoupeného JUDr. V. J. advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, čj. 58 Co 367/2002-144, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2002, čj. 21 C 40/99-126,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená usnesení obecných soudů, kterými mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, s tvrzením o porušení čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel stručně rekapituluje výsledek soudního řízení, poukazuje na to, že podal žalobu důvodně, neboť posuzováno z procesního hlediska mu bylo ve vztahu k výsledku chování žalovaného v celém rozsahu vyhověno.

Obecné soudy tak postupovaly dle jeho názoru chybně, a stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

21 C 40/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému, Družstvu společný domov, uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem jako členem družstva a nájemcem bytu smlouvu o převodu družstevního bytu podle zákona o vlastnictví k bytům č.

72/1994 Sb.

Stěžovatel a žalovaný takovou smlouvu uzavřeli v průběhu sporu dne 4.

2002, a proto stěžovatel vzal svoji žalobu zpět.

Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil řízení usnesením ze dne 27.

2002, čj.

21 C 40/99-107, když žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zrušil usnesení soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Obvodní soud posoudil stěžovatelův nárok na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.

2 a § 150 o.s.ř. a ústavní stížností napadeným usnesením opětovně nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, když za důvody hodné zvláštního zřetele považoval to, že žalovaný se uzavření smlouvy o převodu bytu nebránil, měl však výhrady k obsahu smlouvy navržené stěžovatelem.

Obvodní soud dále zohlednil i to, že stěžovatel až v průběhu sporu na výzvu soudu předložil po dalších 11 měsících důkazy, o které opíral svá tvrzení, přičemž tyto důkazy žalovaný před zahájením sporu od stěžovatele neobdržel a nemohl je proto ani zohlednit při posuzování uplatňovaných nároků stěžovatele před podáním žaloby.

Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze neshledal důvodným a napadené usnesení soudu prvého stupně potvrdil.

Z odůvodnění jeho usnesení vyplynulo, že městský soud potvrdil závěry obvodního soudu co do důvodnosti nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.

2 věta druhá o.s.ř., byť v jiné výši, než jak zjistil soud prvého stupně.

Nicméně i městský soud dospěl k závěru, že nárok je třeba stěžovateli odepřít s odkazem na ustanovení § 150 o.s.ř. pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, které mj. spočívají v tom, že smlouva, kterou před zahájením řízení žalovaný vypracoval, se liší velikostmi převáděných podílů na společných prostorách domů, na nebytových prostorách a na pozemcích k domu náležejících, od té, která byla nakonec účastníky sporu podepsána.

Podepsaná smlouva se také opírala o jiné, nové, prohlášení žalovaného jako vlastníka a teprve toto prohlášení obsahovalo všechny předpoklady pro stanovení obsahových náležitostí smlouvy o převodu bytu ze dne 4.

2002.

Podle Městského soudu v Praze tvořily tyto okolnosti, spolu s okolnostmi konstatovanými soudem prvého stupně, důvody zvláštního zřetele hodné, pro které bylo na místě výjimečně nepřiznat stěžovateli náklady řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn.

IV.ÚS 10/98 , I.ÚS 30/02 , IV.ÚS 303/02 ).

Je tomu tak proto, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se opakovaně dovolává aplikace ustanovení § 146 odst.

2 věty druhé o. s. ř.

V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, co by posunulo věc do ústavně právní roviny; relevantní ústavně právní argumentace ve stížnosti chybí.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na soudní ochranu, neboť postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád, a svůj postup řádně odůvodnily.

Ústavní soud neměl důvod k závěru, že soudní proces byl veden způsobem, který upřel stěžovateli právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu či nezajistil spravedlivý výsledek.

Stran užití § 150 o. s. ř. se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo zčásti z důvodů hodných zvláštního zřetele musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu.

Po posouzení věci pod tímto aspektem, jakož i pod aspekty ústavnosti, jak byly shora vyloženy, Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínky užití ustanovení § 150 o. s. ř. a jejich bližší vymezení je výlučnou věcí obecných soudů, které s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodují.

Ústavní přezkum těchto rozhodnutí, s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně, např. v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (srov. nález sp. zn.

III.ÚS 636/99 , publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

18, č.

78, nález sp. zn.

III.ÚS 727/2000 , sv.

22 č.

75), což se však v projednávané věci nestalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. září 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu